Přehled hlavních typů německých ponorek  z Druhé Světové války.

Třída U - XXI - byl opravdu typem moderní ponorky s dokonalým hydrodynamickým designem a 13.srpna 1943 byla schválena jeho výroba. Tichý chod, výborné vybavení – mrazák, sprcha, umyvadlo, klimatizace, tři toalety a mohla být dlouho pod hladinou kvůli velké kapacitě baterií. Kapacita baterie byla zhruba trojnásobně vyšší jako u typu VIIC. Měla vylepšené a nové aktivní a pasivní sonarové systémy a radary, hydraulický poloautomatický systém nabíjení torpéd umožňující nabít všech 6 torpédometů za 10 minut, protiletadlové kanony na bojové věži, nová torpéda, šnorchl pro nabíjení baterií pod hladinou a možnost odpalovat torpéda z hloubky až 100 metrů. Mohl se potopit až do hloubky 300 metrů, což bylo na tehdejší dobu nevídané. S plně nabitými bateriemi mohl plout plnou rychlostí asi 17 uzlů až 4 hodiny. 18 torpéd mohl vystřelit během 20 minut. Součástí výzbroje byly i čtyři 2 cm Flak 30. První bojeschopná ponorka z této řady U2511 se vydala na moře těsně před kapitulací. Revoluční design typu XXI ovlivnil vývoj všech dalších ponorek po válce. 

U-Boot U 2511

U-Boot U 2540 "Wilhelm Bauer"

Ponorky typu XXI byly prvními skutečnými ponorkami, protože jejich konstrukce jim dovolovala trávit většinu času pod hladinou. Kromě zlepšení jejich výkonu při plavbě pod hladinou díky velké kapacitě baterií, měly tyto ponorky i nové a vylepšené aktivní a pasivní sonarové systémy, radary, hydraulický poloautomatický systém nabíjení torpéd umožňující nabít všech šest torpédometů za zhruba 10 minut, protiletadlové kanony na bojové věži, nová torpéda, snorkl pro nabíjení baterií při plavbě pod hladinou a schopnost odpalovat torpéda z hloubky až 100 metrů, aniž se ponorka musela, byť jen na hloubku periskopu vynořit. Navíc se mohly bezpečně potopit do neuvěřitelné hloubky 300 metrů. S plně nabitými bateriemi byly schopny plout plnou rychlostí po dobu 4 hodin. Při plavbě okolo 4-8 uzlů nabíjela ponorka baterie 3-5 hodin jednou za 2 až 3 dny. Díky snorku se nemusela vůbec vynořit a vystavit se tak útokům spojeneckých letadel, které potopily 56% německých ponorek. Také posádce ponorky poskytovaly mnohem více pohodlí. Na jejich palubách byly velké mrazící boxy pro uchování čerstvých potravin, sprchy a dokonce i klimatizace.
Trup ponorky vycházel z prototypu profesora Waltera, který pro svou ponorku poháněnou peroxidem vodíku, navrhl dva tlakové (vnitřní) trupy umístěné nad sebou. V horním trupu byla celá výbava ponorky, zbraně, stroje apod. a spodní sloužil jako obrovská nádrž na peroxid vodíku. Ten však inženýři Schürer a Bröcking využili k uskladnění klasických baterií. Ačkoliv peroxid vodíku dokázal pohánět ponořenou testovací ponorku rychlostí neuvěřitelných 26 uzlů, technické problémy spojené s provozem zabránily jeho praktickému využití. 
Teoretické návrhy ponorky typu XXI byly hotovy v lednu 1943 a podrobně zpracovány do června. 13. srpna 1943 byla schválena její výroba. První ponorka byla spuštěna na vodu v loděnicích Blohm a Voss 12. května 1943. Tato i několik dalších ponorek se však potýkalo s množstvím technických problémů, které se obvykle odstraňují s konstrukcí prototypu. Prototyp ponorky U - XXI však neexistoval. První bojeschopná ponorka U-2511 se na moře vydala koncem dubna 1945 pod velením korvetního kapitána Adalberta Schnee, pouze několik dní před kapitulací  Německa. Rozkaz o kapitulaci kapitán Schnee obdržel na moři 4. května 1945. Přesto ještě začal útok na britskou flotilu chránící křižník HMS Norfolk. Díky vysoké rychlosti při plavbě pod hladinou a tichému chodu elektromotoru U-2511 velmi snadno podplula silnou eskortou. Schnee se přiblížil ke křižníku a počkal, až se mu dostane do zaměřovacího kříže periskopu. Pak útok přerušil a ponořil se do bezpečné hloubky.

Třída U - IX 

Typ IX A

Rozměry trupu	76,60  x 6,51 x 9,40 metrů
Výtlak ponořené ponorky	1152 tun
Výtlak vynořené ponorky	1032 tun
Rychlost ponořené ponorky	7,7 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	18,2 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	78 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	10500 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	230 metrů
Torpédomety	4 / 2
Torpéda	22 kusů
Miny	44 TMA
Posádka	4 8 - 56
Typ IX B
Rozměry trupu	76,50 x 6,76 x 9,60 metrů
Výtlak ponořené ponorky	1178 tun
Výtlak vynořené ponorky	1051 tun
Rychlost ponořené ponorky	7,3 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	18,2 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	64 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	12000 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	230 metrů
Torpédomety	4 / 2
Torpéda	22 kusů
Miny	44 TMA
Posádka	48 - 56
Typ IX C
Rozměry trupu	76,76 x 6,76 x 9,40 metrů
Výtlak ponořené ponorky	1232 tun
Výtlak vynořené ponorky	1120 tun
Rychlost ponořené ponorky	7,3 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	18,3 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	63 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	13450 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	230 metrů
Torpédomety	4 / 2
Torpéda	22 kusů
Miny	44 TMA
Posádka	48 - 56
Typ IX C/40 U-190 U-505
Rozměry trupu	76,76 x 6,86 x 9,60 metrů
Výtlak ponořené ponorky	1232 tun
Výtlak vynořené ponorky	1120 tun
Rychlost ponořené ponorky	7,3 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	19 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	63 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	13850 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	230 metrů
Torpédomety	4 / 2
Torpéda	22 kusů
Miny	44 TMA
Posádka	48 - 5 6
Typ IX D IXD1 U-178 IXD2 U-852
Rozměry trupu	87,58 x 7,50 x 10,20 metrů
Výtlak ponořené ponorky	1799 tun
Výtlak vynořené ponorky	1610 tun
Rychlost ponořené ponorky	6,9 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	20,8 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	115 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	12750 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	230 metrů
Torpédomety	4 / 2
Torpéda	24 kusů
Miny	48 TMA
Posádka	55 - 63

Ponorky typu IX byly projektovány v letech 1935 až 1936 jako velké zaoceánské ponorky, odvozené od typu IA. První verzi IXA tvořilo osm ponorek. Poháněny byly dvěma diesel motory typu MAN M9 V 40/46 a dvěma elektromotory SSW typu 2GU 345/34. Operační hloubka těchto ponorek byla 100 metrů, v případě nouze 200 metrů. Ponorky však byly schopné úspěšně dosáhnout i větších hloubek. Pro lepší manévrovatelnost byly podobně jako ponorky typu VII C vybaveny dvěmi kormidly. Ponorky měly k dispozici tři periskopy, jeden v centrále a dva v bojové věži. Vybaveny byly čtyřmi příďovými a dvěma záďovými torpédomety a vyzbrojeny byly 22 torpédy. Ponorky navíc byly vybaveny zvláštními externími kontejnery pro uskladnění dalších 10 torpéd. Vyzbrojeny mohly být i 44 minami typu TMA nebo 66 minami typu TMB. Dále byla ponorka vybavena těžkým palubním dělem Utof 105/45 se 110 granáty a různými protiletadlovými kanony. Na přelomu let 1943 - 44 se 105mm kanony demontovaly a instalovaly se protiletadlové kanony 4x20 mm Zwilling s 8500 ks munice. Na zadní palubě byl umístěn 37mmm kanon s 2625 ks munice a v "zimní zahradě" 1x20mm flak s 4250 ks munice.

Typ IX B byl vylepšenou verzí typu IX s akčním radiem větším o 1500 námořních mil, kterou tvořilo 14 ponorek. Od předchozího typu se lišily větším výtlakem a schopností ponořit se během 35 sekund. Byly vyzbrojeny 23 torpédy a patřily mezi nejúspěšnější typ německých ponorek s průměrnou potopenou tonáží 100 000 tun. Nejslavnějšími ponorkam tohoto typu byla U-123, která pod vedením kapitána Hardegena začala v roce 1942 útok na USA v operaci zvané Čepobití a U-107, která pod velením kapitána Hesslera provedla nejúspěšnější útok na konvoj z Freetownu (Afrika), při kterém potopila lodě o výtlaku téměř 100 000 tun.

Typ IX C je výsledkem vývoje ponorek typu IX B. Celkem bylo vyrobeno 126 ponorek tohoto typu. Díky přidaným nádržím na dalších 43 tun paliva, se zvýšil akční radius těchto ponorek na 13 400 námořních mil při rychlosti 10 uzlů a zvýšil se samozřejmě i výtlak na 1120/1232 tun. Tento typ už nebyl vybaven periskopen v centrále, ale pouze dvěma v bojové věži. Spousta člunů, U-162 až U-170 a U-505 až U-550 nebylo vybaveno pro kladení min.

Další modifikací typu IX C je IX C/40, který byl původně označován jako IXC/39. Ponorky tohoto typu byly o něco rychlejší při plavbě na hladině a také jejich akční rádius byl o něco větší. Plně naložená a ponořená ponorka měla výtlak 1545 tun.Od roku 1943 se z těchto ponorek demontoval 105 mm kanon a ponorky byly přezbrojeny pro silnější protiletadlovou obranu. Od roku 1944 byly vybavovány schnorchely.

Posledním typem byl IX D, který byl ještě dělen na IX D1 a IX D2. Rozdíl byl v umístění stojů. Ponorky typu IX D byly o 500 tun těžší než ponorky typu IX C/40. Byly vyzbrojeny 24 torpédy a 6 torpédomety. Pro boj na hladině těžkým palubním dělem Utof 105/45 se 150 granáty. Typ IX D1 tvořily dvě ponorky, U-180 a U-195. Obě za svou kariéru potopily dvě lodě V letech 1943 až 1944 z nich byly odstraněny schnorchely i torpédomety a ponorky byly konvertovány na nákladní čluny s možností transportu až 252 tun nákladu. Demontovány byly i 105mm kanony a ve výzbroji zůstaly jen kanony 1x37mm s 2575 ks munice a 2x20mm Zwilling s 8100 ks munice. 9. května 1945 byla U-195 prodána Japonsku, kde působila pod označením I-506. U-180 se potopila při nájezdu na minu u Bordeaux, U-195 v srpnu 1945 kapitulovala v Djakartě.

Typ IX D2 tvořilo 30 ponorek s vylepšenými parametry. Akční radius se zvýšil na 23700mil při rychlosti 12 uzlů a při rychlosti 19,2 uzlů na 8500 mil. Při plavbě pod hladinou ponorka dokázala urazit až 121 mil při rychlosti 2 uzlů. Vyzbrojeny byly podobně jako předchozí typy, nebyly však už vybaveny pilami na sítě. U-196 měl ve výzbroji dva 105 mm kanony SK C/35 s 240ks munice. U-847vezla na své palubě experimentální vírník, který použila v bojové akci v indickém oceánu. Ponorky tohoto typu byly nazývány Monzůnovými ponorkami a operovaly zejména v Indickém oceánu a u Austrálie. Jedné z těchto ponorek, U-181 velel známý ponorkový kapitán Wolfgang Lüth.

Třída U - VII Typ VII A - z let 1933-34 nová generace  německých útočních ponorek, velmi populární a agilní na povrchu s 11 torpédy a 88 mm palubním dělem.
Rozměry trupu	64,51 x 5,85 x 9,50 metrů
Výtlak ponořené ponorky	745 tun
Výtlak vynořené ponorky	626 tun
Rychlost ponořené ponorky	8,0 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	17 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	97 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	6200 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	220 metrů
Torpédomety	4 / 1
Torpéda	11 kusů
Miny	22 TMA
Posádka	42 - 46
Typ VII B - vylepšený typ o něco rychlejší, se 14 torpédy, nejslavnější ponorky např.U99, U48, U47, U100. U-45
Rozměry trupu	64,50 x 6,20 x 9,50 metrů
Výtlak ponořené ponorky	857 tun
Výtlak vynořené ponorky	753 tun
Rychlost ponořené ponorky	8,0 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	17,9 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	90 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	8700 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	220 metrů
Torpédomety	4 / 1
Torpéda	14 kusů
Miny	26 TMA
Posádka	44 - 48
Typ VII C - od r. 1941, mírně upraven předchozí typ, např. U-96.
Rozměry trupu	67,10 x 6,20 x 9,60 metrů
Výtlak ponořené ponorky	871 tun
Výtlak vynořené ponorky	769 tun
Rychlost ponořené ponorky	7,6 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	17,7 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	80 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	8500 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	220 metrů
Torpédomety	4 / 1
Torpéda	14 kusů
Miny	26 TMA
Posádka	44 - 52
Typ VII D U-204
Rozměry trupu	76,90 x 6,38 x 9,70 metrů
Výtlak ponořené ponorky	1080 tun
Výtlak vynořené ponorky	968 tun
Rychlost ponořené ponorky	7,3 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	16,7 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	69 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	11200 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	200 metrů
Torpédomety	4 / 1
Torpéda	14 kusů
Miny	15 SMA
Posádka	46 - 52
Typ VII F U-1059 U-1061
Rozměry trupu	77,63 x 7,30 x 9,60 metrů
Výtlak ponořené ponorky	1181 tun
Výtlak vynořené ponorky	1084 tun
Rychlost ponořené ponorky	7,9 uzlů
Rychlost vynořené ponorky	17,6 uzlů
Akční radius ponořené ponorky	75 / 4 (mil/uzlů)
Akční radius vynořené ponorky	14700 / 10 (mil/uzlů)
Maximální hloubka	200 metrů
Torpédomety	4 / 1
Torpéda	14 kusů
Miny	0
Posádka	46 - 52

Ponorky typu VII A byly konstruovány v letech 1933 až 1934. Tento typ patřil k nové generaci německých útočných ponorek, vycházející z typu UB III z první světové války. Oproti nim ponorky typu VII měly větší palebnou sílu, byly rychlejší a lépe ovladatelnější při plavbě na hladině. Vybaveny byly pěti torpédomety, čtyřmi na přídi a jedním na zádi a vyzbrojeny byly až 11 torpédy nebo 22 TMA minami. Pro boj na hladině byly vybaveny palubním dělem typu SK C/35 ráže 88 mm a 160 granáty. Poháněny byly dvěma diesel motory MAN typu M6 V40/46 s výkonem 1160 koní a dvěma elektromotory typu 66 OB 720/8 s 322 otáčkami za minutu. Do periskopové hloubky se byly schopny ponořit do 50 sekund. Z 10 postavených ponorek typu VII A byly všechny kromě dvou plavidel, U-29 a U30, za druhé světové války potopeny.
Jediným vážným nedostatkem ponorek typu VII A byl nedostatek místa pro uskladnění pohoných hmot. Proto byl vyvinut další typ, VII B, který měl přídavné externí nádrže na zhruba dalších 33 tun paliva, díky nimž se akční radius ponorky zvětšil o 2500 námořních mil při rychlosti 10 uzlů. Tento typ byl značně silnější a mírně rychlejší než předešlý typ VII A. Na hloubku periskopu se dokázaly ponořit ve 40 sekundách. Navíc všechny ponorky, počínaje typem VII B byly vybaveny dvěma kormidly namísto jedním u typu VII A, což značně zlepšilo manévrovací schopnosti ponorky. Zbrojní vybavení bylo v podstatě stejné jako u předešlého typu, čtyři příďové torpédomety a jeden záďový. Pouze U-83 nebyla vybavena záďovým torpédometem. Hlavní rozdíl byl ve větším počtu torpéd. Typ VII B jich měl na palubě až 14. Mnoho nejslavnějších německých ponorek druhé světové válku, včetně Kretschmerovy U-99, Prienovy U-47, Schepkeho U-100 a nejúspěšnější německé ponorky vůbec, U-48 patřilo právě k typu VII B.

Vybavení ponorek: 

německé radary  - byly primitivní, měly malý rozsah a citlivost  a jejich vývoji byla věnována pozornost až v r. 1942. Řada typů německých radarů FUMO byla ukončena /koncem války/ typem FUMO-391 Lessing, který byl instalován na ponorku typu XXI. Navržen byl speciálně pro detekci letadel až do poloměru 30.000 metrů a dokázal omezeně fungovat i při šnorchlování. 

Periskop... byl jediný přístroj, kterým se dal skenovat horizont, když byla ponorka ponořena. Většina ponorek byla vybavena dvěma periskopy: jeden pro zaměřování plavidel a druhý navigační pro pozorování oblohy. Periskop sestával z asi 5 metrů dlouhé ocelové trubky s hranoly a čočkami na obou koncích, které dovolovali veliteli zvětšení 1x nebo 6x. Periskopy trpěly vibracemi, které později byly tlumeny držákem.  Docházelo také k zamlžení čoček.  Trubka tedy musela být vodotěsná i vzduchotěsná. 
Aby ponorka nebyla zachycena radarem, Němci experimentovali s kaučukem, kterým byl potažen trup ponorky. Použili listy syntetické zvukpohlcující pryže asi 4 mm hrubé, kterou zvenku lepili na trup ponorky. Echo odraz ponorky  byl snížen asi o 15% a také  zvuk motoru samotné ponorky byl tlumen. Problém byl s nekvalitním lepidlem, který listy na trupu ve vodě dlouho neudržel. Vývoj kvalitnějšího lepidla však postupoval a testoval se na U480. Nové lepidlo se osvědčilo, ale nakonec jím byla vybavena jenom jedna ponorka. Také materiál pohlcující zvuk prošel vývojem. Ukončen byl směsí syntetického kaučuku a oxidu železa, který měl být údajně na  90% účinný před zachycením radaru. Jak vývoj spojeneckých radarů pokračoval Němci se snažili zmást radary návnadami. Nasazovali balóny nebo plovoucí bóje, které byly navrženy tak, aby odrážely radarové vlny a budily dojem, že jde o ponorku. 
Výstražná zařízení pro přijímače  radarových vln – od srpna 1942 byla na ponorkách zavedena anténa FuMB-1 Metox, avšak později se nezdála účinná. Důvodem bylo použití nového britského radaru MkIII.
K detekci MkIII byl navrhnut FuMB-7 Naxos – parabolická spolehlivá anténa, avšak ponorka měla jenom minutu na ponoření. Metox byl  v srpnu 1943 nahrazen anténou FuMB-9 Wanze, která také nedokázala včas varovat před spojeneckými letadly. Wanze byl nahrazen jednoduchým zesilovačem  FuMB-10 Borkum připojeným na rádiový přijímač. Používal se až do konce války. Později byly vyvinuty vodotěsné vícesměrové antény a dokonalejší přijímače. 
Pro zmatení sonaru používali Němci kovové kanistry naplněné plynem, které po propuštění mořské vody zůstaly zčásti ponořené.
Hydrofony...sloužily na vypátrání lodí.  Šlo o dva páry mikrofonů, které zachycovaly zvuk vrtule lodě a radista podle zvuku určil jestli jde o obchodní nebo válečnou loď. Pro maximální účinnost se však musela ponorka ponořit, zastavit a pár minut poslouchat. 
Šnorchl – navržen Holanďany a zkopírován Němci pro použití na ponorky, umožnil skoro stálý provoz ponorek pod vodou. Byla to trubice s uzavíracím ventilem na jedné straně, která trčela nad hladinu. Trubice sestávala ze sacího a výfukového potrubí, takže do ponorky byl nasáván vzduch a odsávány výfukové plyny. Uzavírací ventil zabránil vniknout mořské vodě do trubice, když se ponořila pod hladinu. Šnorchl umožnil, aby ponorka byla rychlejší, se silnějšími motory  a mohla se pod vodou vyhnout nepřátelským radarům. Jeho provoz však nebyl bezchybný a musel být pod neustálým dohledem a bylo třeba pečlivě monitorovat, kdy nasát vzduch a kdy odčerpávat. Později byla zavedena automatika. Také výfukové plyny bránily výhledu periskopem, takže musel být v jiné pozici než hlava šnorchlu. Když spojenecké radary byly schopné zachytit i malé předměty,  šnorchl musel být potažen absorpčním materiálem. Starší šnorchly byly kloubové s hydraulickým ovládáním, později byly teleskopické. První ponorka, která byla šnorchlem vybavena byla U-58 v létě 1943. O rok později jím byla vybavena polovina německých ponorek.

Služba v ponorkách byla vykonávána za těžkých podmínek. Každá hlídka mohla trvat od 3 týdnů do 6 měsíců. Během této doby se posádka nemohla koupat, oholit nebo vyměnit oblečení. Specialisté  zodpovídali za provoz a údržbu zařízení, ostatní námořníci vykonávali běžné práce např. nakládali torpéda, drželi hlídky, obsluhovali zbraně a uklízeli. Chod se udržoval ve třech směnách po 8 hodin. Jedna směna spala, druhá vykonávala pravidelné povinnosti a třetí plnila různé úkoly. Hlídky měli speciální kabáty, které je však velmi nechránily před nepřízní počasí a ledové vody severovýchodního Atlantiku. Pitná voda byla na příděl v omezeném množství, zejména když některá nádrž určena pro pitnou vodu se pro jistotu naplnila naftou. Mytí a sprchování nebylo dovoleno. Z oblečení se mohly měnit ponožky a spodní prádlo. Slaná voda se dala smýt speciálním mýdlem, které bylo nepopulární, protože drhlo i kůži. Na zamezení tělesného pachu se používal deodorant. Počet lůžek byl omezen na minimum a soukromí zde nebylo žádné. Pryčny byly uloženy v uličce po levé i pravé straně. Jen kapitán měl trochu soukromí. Kajutu měl při kontrolní místnosti, oddělenou závěsem, aby vše slyšel. Co se týče jídla, ze začátku plavby bylo jídlo uloženo všude, kde bylo jenom trochu místa. Ledničky byly malé a jídlo se rychle kazilo. Bylo tedy postupně nahrazeno konzervami. Toalety byly dvě ale ze začátku plavby, jedna z nich byla zaplněna potravinami. Jedna toaleta byla teda k dispozici 40-50 členné posádce. Po použití toalety se obsah odčerpal ruční pumpou do oceánu. Toaleta se nesměla použít, když ponorka pronásledovala nepřítele. Dlouhodobý stísněný pobyt v ponorce nepůsobil dobře na psychiku posádky. Vzrušení nastalo jenom při pronásledování nepřítele nebo úniku před ním. Jinak se posádka bavila tím, že poslouchala gramofon, hrála karty, šachy nebo soutěžila v různých hrách. Lüth šel tak daleko, že pořádal soutěže ve zpěvu. Z hlídky se posádka vracela špinavá, zarostlá s mnoha zdravotními problémy, ale vzbuzující úctu po absolvování těžké služby.  

Statistika:
34 velitelů německých ponorek potopilo lodě o celkovém výtlaku  více jak 100.000 BRT – celkem zničili na 263 válečních hlídkách 873 lodí o celkovém výtlaku  4.826.238 BRT.
50 velitelů německých ponorek potopilo lodě o celkovém výtlaku  více jak 50.000 BRT – celkem zničili na 341 válečních hlídkách 717 lodí o celkovém výtlaku  3.586.752 BRT.
Celkově bylo za druhé světové války německými ponorkami potopeno 2.900 lodí o celkovém výtlaku  14.milionů BRT. 

10 TOP nejúspěšnějších ponorek (celkový výtlak zničených lodí, za jménem velitele je počet potopených lodí)

U-48 - 51 lodí potopeno (306.875 BRT), U-103 - 45 lodí potopeno (237.596 BRT) ,  U-123 - 42 lodí potopeno (219.924 BRT), U-124 - 46 lodí potopeno (219.862 BRT), U-107 - 37 lodí potopeno (207.375 BRT), U-37 - 53 lodí potopeno (200.124 BRT) , U-66 - 33 lodí potopeno (200.021 BRT),  U-99 - 35 lodí potopeno (198.218 BRT), U-38 - 35 lodí potopeno (188.967 BRT).   
     
10 TOP nejúspěšnější velitelé ponorek:
Otto Kretschmer (1912-1998) -  U35, U23, U99 potopil 46 lodí  (273.043 BRT). Svou kariéru začal v r. 1934 službou na lehkém křižníku Köln. V roce 1936 přechází na U-lodě. V r.1937 se na U35 zúčastňuje hlídek ve španělských vodách během španělské občanské války. V září 1937 převzal U23. V lednu 1940 dosáhl svůj první  velký úspěch – potopil dánský tanker Danmark. O měsíc později potopil britský torpédoborec HMS Daring.  V dubnu 1940 přešel na U99. Proslul útočením hlavně v noci a na povrchu, což mu vyneslo přezdívku Tichý Otto. Jeho heslo: „Jedno torpédo...jedné lodi! Obzvlášť pozoruhodným úspěchem bylo v listopadu 1940 potopení tří ozbrojených britských obchodních lodí  Laurentic, Patroclus a Forfar / o celkovém výtlaku více 40.000 BRT/. Jeho ponorka U99 byla potopena 17.března 1941 jiho-východně od Islandu britským torpédoborcem HMS Walker. Kretschmerovi se podařilo z 43 členné posádky zachránit 40 mužů. Sám strávil více jak 6 a půl roku v britském zajetí. V prosinci 1947 se vrátil do Německa a v r. 1955 vstoupil do Bundesmarine. 

Wolfgang Lüth (1913-1945) - U13, U9, U138, U43, U181 potopil 46 lodí (225.204 BRT). Po absolvování služby na lehkém křižníku přešel v r. 1937 na U-lodě. Na U9 dosáhl první úspěch, když v květnu 1940 potopil francouzskou ponorku Doris.  O měsíc později byl pověřen velením nad U138. Během noci 20/21 září 1940  na jeho první hlídce s novou lodí, potopil 4 lodě o celkovém výtlaku  34.633 BRT. Když potopil další loď a několik poškodil, dostal Rytířský kříž – jako jediný velitel malé U-lodě. Potom převzal U43 a potopil 12 lodí. V květnu 1942 přešel na U181. Brázdil Indický oceán a vody při Jižní Africe, kde dosáhl dalších úspěchů. Potom odplul do přístavu Bordeaux.  V březnu 1943 odplul znova do afrických vod na druhou nejdelší hlídku v dějinách ponorkové války. Trvala 205 dní a Lütz zde zaváděl nové programy a cvičení, aby posádka vydržela tělesný a psychický tlak dlouhého pobytu na moři. V lednu 1944 se stal velitelem 22. U-flotily, kde se zaškolovali budoucí velitelé U-lodí a o něco později učil na Marineschule. 13.května 1945  byl nešťastně zastřelen německou hlídkou, když se vracel do Marineschule, naštěstí byl mrtev okamžitě. Pravděpodobně byl opilý, nebo vyčerpaný nebo roztržitý a hlídka buď neslyšela, když se na její výzvu ozval, nebo zapomněl heslo. Lütz byl znám jako přesvědčený nacista a někteří vysvětlují jeho úspěchy tím, že ve vodách afrických a indických, které brázdil, bylo lehčí potopit lodě než jinde. Jeho postoj a chování k posádce vyvolával úsměv nebo posměch, zacházel totiž opravdu do detailů a staral se i o maličkosti. Bez jeho vědomí se v ponorce ani lístek nepohnul. Na druhé straně zase jeho posádka mu byla věrná a oceňovala jeho otcovský přístup.  Pomáhal  i jednotlivcům v kariéře,  když opustili jeho posádku. Jeho pohřeb byl povolen jako poslední pohřeb Třetí říše a admirál Dönitz pronesl poslední řeč.

Erich Topp (1914-2005) - U57, U552, U3010, U2513 potopil 35 lodí (197.460 BRT). Sloužil na lehkém křižníku Karlsruhe a v r. 1937 přešel na U-lodě. Po převzetí velení na U57 potopil 6 lodí o celkovém výtlaku  36.862 BRT. V září 1940 se U57 potopila po nehodě s norskou lodí. Potom převzal U552 /slavného červeného ďábla/ a v dubnu 1942 potopil 8 lodí o celkovém výtlaku  45.731 BRT. Potom se stal velitelem 27. U-flotily, kde se prováděli taktická cvičení. Jako velitel U2513 /typXXI/se vzdal koncem války v Norsku. V r. 1958 se vrátil k námořnictvu a pracoval jako zaměstnanec Vojenského výboru v NATO.

Heinrich Liebe (1908-1997) U2, U38 potopil 34 lodí(187.267 BRT). Začínal svou kariéru na dopravní lodi a v r.1935 přešel na U-lodě. V říjnu 1938 byl pověřen velením U38 a na poslední hlídce v r. 1941 potopil 8 lodí v afrických vodách o celkovém výtlaku  47.279 BRT. V červenci 1941 odešel pracovat jako zaměstnanec na vrchní velitelství německého námořnictva.

Viktor Schütze (1906-1950)  - U19, U11, U25, U103 potopil 35 lodí (180.073 BRT). Sloužil na torpédových člunech, v říjnu 1935 přeložen na U-lodě. Za dva roky už velel U19. V srpnu 1939 převzal U11. První úspěchy dosáhl v severním Atlantiku. Začátkem r.1940 velel U25. V červenci 1940 převzal U103 a napadl konvoje v Atlantiku i při africkém pobřeží. V létě 1941 se stal velitelem 2.U-flotily a později vedl všechna školení. V r. 1946 se vrátil ze zajetí.

Heinrich Lehmann-Willenbrock (1911-1986) - U8, U5, U96, U256 potopil  25 lodí (179.125 BRT). V dubnu 1939 se dostal na U-loď po službě na lehkém křižníku a školní lodi. V prosinci 1939 převzal velení U5 a první hlídku měl v norských vodách. V září 1940 přešel na U96. V únoru 1942 potopil 7 lodí o celkovém výtlaku 49.490 BRT. Na sedmé hlídce ho doprovázel válečný korespondent a po letech napsal o svých zážitcích knihu, která posloužila jako předloha pro slavný film Das Boot. Willenbrock se později v r. 1942 stal velitelem 9. U-flotily. Poslední válečnou hlídku absolvoval v září 1944 na U-256 a stal se velitelem 11.U-flotily. Po roce zajetí prokázal i po válce svou odvahu, když se na plachetnici plavil do Ameriky, nebo jako kapitán nákladní lodě, když zachránil v r. 1959 osoby z hořící brazilské lodě. Za své zásluhy po válce v r. 1974 obdržel německý záslužní kříž.

Karl-Friedrich Merten (1905-1993) - U68 potopil 27 lodí (170.151 BRT). Sloužil na bitevní lodi Schleswig-Holstein v září 1939. 1.května 1940 přešel na U-68, která patrolovala v Atlantiku, Karibiku a Indickém oceáně. Jeho ponorka byla ve vlčí smečce  Lední medvěd. V září až říjen 1942 dosáhl nejvíc úspěchů ve vodách při jižní Africe. V lednu 1943 se stal velitelem 26. U-flotily a řídil školící centrum. Po válce spolu s Willenbrockem zachraňoval potopené lodě na Rýně.Herbert Schultze /1909-1987/ U-2, U-48 potopil 26 lodí (169.709 BRT).  V lednu 1938 převzal velení U-2. O 15 měsíců převzal velení U-48, která se stala nejúspěšnější ponorkou války. Už v září 1939 potopil 3 lodě o celkovém výtlaku 14.777 BRT. 11.září 1939 poslal v rozhlasovém vysílání o svém činu odkaz Churchillovi. Následující hlídky byly také velmi úspěšné. V květnu 1940 onemocněl a ležel v nemocnici. V prosinci 1940 se vrací na U-48. Posádka ho přezdívala „tatínek“,  protože k ní měl velmi dobrý vztah. V červenci 1942 se stal velitelem 3.U-flotily. Později pracoval ve štábu a s Dönitzem. V r. 1956 začal pracovat ve štábu Bundesmarine.

Günther Prien (1908-1941) - U-47 potopil 30 lodí (162.769 BRT). Se svou U-47 se stal slavný 14.října 1939, když potopil britskou bitevní loď  HMS Royal Oak přímo v přístavu  Scapa Flow – největší britské námořní základně. O takový čin se Němci pokoušeli už v první světové válce, ale podařilo se to až nyní.Během příštích 18 měsíců Prien dokázal, že patří mezi nejlepší německé velitele. Na 6.hlídce potopil 6 lodí o celkovém výtlaku 51.483 BRT a byl často první, co našel konvoje. Těsně před svou smrtí stačil ještě potopit 4 lodě o celkovém výtlaku 16.310 BRT. Zemřel během noci 7/8 března 1941 pravděpodobně zásahem vlastního torpéda.

Georg Lassen (1915) - U-29, U-160 potopil 26 lodí (156.082 BRT). Sloužil na U-29 pod velitelem Ottou Schuhartem. Potopili 12 lodí o celkovém výtlaku  80 688 BRT. Od ledna 1941 byl Lassen na U-29 velitelem. V říjnu přešel na U-160 a na jaře 1942 potopil nebo  poškodil 6 lodí (43 560 BRT). Jeho poslední hlídka v jihoafrických vodách znamenala zkázu pro 6 lodí během 5 hodin o celkovém výtlaku  41 076 BRT. Později se stal instruktorem taktiky a velitelem tréninkové jednotky.