Klasifikace moderních ponorek

Druhá světová válka a především pokročilé konstrukce posledních německých ponorek z období těsně před koncem války znamenaly velký přínos i impuls pro rozvoj tohoto druhu zbraní. Období 1945 až 1991 lze souhrnně nazvat Studenou válkou – naprostá většina koncepcí stávajících ponorek má původ především v tomto časovém úseku.

Základní strategickou koncepcí postupně přijatou oběma stranami bylo jaderné odstrašení spočívající především v USA na třech pilířích ("Strategic Triad" ).
Jednalo se o:
-    Bombardéry dlouhého doletu s jadernými zbraněmi – část stále ve vzduchu
-    Mezikontinentální balistické střely (ICBM) v podzemních silech
-    Balistické střely odpalované z ponorek (SLBM - submarine launch ballistic missile)

Takto koncipovaná role ponorek znamenala zásadní transformaci pohledu na jejich úlohu na moderním bojišti. Zásadní změny v její konstrukci proběhly mezi lety 1945 a 1960. Zahrnovaly změny v konstrukci trupu, elektronice, pohonu a zbraňových systémech. Typickou ponorku z Druhé světové války lze charakterizovat jako hladinové plavidlo schopné ponoření, ponorku z období Studené války pak jako rychlé plavidlo schopné dlouhého pobytu pod vodou operující i bez nutnosti vynoření .
Použití jaderného pohonu představovalo poslední krok v jejich transformaci. Od této doby lze sledovat základní dělení ponorek do tří následujících kategorií využitelných jako rámec základní analýzy tohoto druhu zbraní.

SSK (Conventional Submarines – ponorky s „konvenčním pohonem“)
SSN (Nuclear Attack Submarines – útočné ponorky s jaderným pohonem)
SSBN (Nuclear Missile Submarines – raketonosné ponorky s jaderným pohonem)

Toto dělení bylo donedávna bez výhrad aplikovatelné na USA, Velkou Británii (v současnosti pouze bez fyzické přítomnosti první kategorie) a Francii. V případě Ruska je třeba zavést další dvě kategorie. Jedná se o SSG (Cruise Missile Submarines – ponorky s konvenčním pohonem vybavené „křídlatými raketami“, střelami s plochou dráhou letu atd.) a SSGN (Nuclear Guided Missile Submarines – obdoba SSG pouze s jaderným pohonem).

Jednotlivé kategorie se liší nejen pohonem, ale i výzbrojí a účelem. Detailnější popis se bude vztahovat především na ponorky americké a sovětské (ruské).

SSK Conventional Submarines

Když v roce 1993 Írán poprvé vyzkoušel čerstvě dodané ponorky třídy Kilo v Hormuzském průlivu, byl to projev změny v chápání role tohoto druhu ponorek na současném bojišti. V průběhu studené války se USA i SSSR soustředili na boj proti jaderným ponorkám svého protivníka v globálním měřítku. Tato strategie vedla u USA již v šedesátých letech k zastavení výroby a vývoje SSK a soustředění se pouze na ponorky s jaderným pohonem přičemž k vyřazení poslední ponorky s konvenčním pohonem došlo v roce 1990 (třída Albacore). V jiných státech však nebyl tento vývoj stejně dramatický a kapacity ke stavbě SSK zůstaly zachovány. 
SSK se oproti SSN vyznačují některými nedostatky. Především potřeba mnohem častěji doplňovat palivo a vynořit se (alespoň do periskopové hloubky) – přibližně každé 4 až 10 dní. Nejsou také schopny tak efektivně jako SSN operovat na širém oceánu. 
Mají však také četné výhody, osvětlují jejich přetrvávající popularitu především v menších státech.Především se jedná o:
-    Nepoměrně nižší náklady na pořízení než v případě SSN.
-    Menší rozměry a schopnost (vzhledem k nákladům) efektivně operovat při pobřeží.
-    Dostupné i pro méně vyvinuté státy odkázané na nákup v zahraničí (SSN nejsou nikdy nebo jen velmi zřídka prodávány do zahraničí).
-    Ideální k realizaci „Fleet in beeing policy“.

Pobřežní vody, ve kterých tyto ponorky operují, limitují jejich operace především na samotnou obranu pobřeží. V těchto vodách je však jejich činnost velmi efektivní vzhledem k nákladům. Mnohdy jsou ale nesprávně označovány spíše za defenzivní zbraň . To je však nutno vyloučit. Při užití baterií může být chod dieselové ponorky velmi tichý s dostatečně dlouhou dobou činnosti pod hladinou. Ta sice není dost dlouhá k úspěšným akcím proti SSN nebo námořním svazům, ve kterých jsou zařazeny moderní protiponorkové fregaty, nicméně představují vážné nebezpečí klasické komerční lodní dopravě a kladou větší nároky na zabezpečení transportů jednotek a vojenského materiálu nepřítele v oblasti jejich činnosti. Další oblastí, ve které se tento typ běžně uplatňuje jsou zpravodajské operace či průzkum. Jejich množství či význam by však neměl být přeceňován .

Základní výzbrojí stále zůstává torpédo. V dnešní době standardně s automatickým naváděním na cíl. Některé SSK jsou schopny odpalovat americké protilodní řízené střely Harpoon nebo francouzské Exocet. V případě izraelských ponorek Dolphin (německý Typ 212) se spekuluje o jejich vybavení střelami Harpoon s jadernou hlavicí.

Výroba SSK je také levnější a rychlejší než výroba SSN a výrobci(především evropské státy a Rusko) mají velký přebytek kapacit. V polovině devadesátých let byly evropské státy NATO schopny vyrobit 19 SSK za rok, přičemž nákupy se pohybovaly v rozmezí dvou až tří jednotek ročně. Ostatní jsou exportovány především do zemí Jižní Ameriky, asijských zemí u indického oceánů a Jižní Koreje. Největšími vývozci SSK v současnosti jsou Německo, Švédsko, Nizozemí, Francie, Čína, Rusko a Velká Británie.
Tato kategorie je reprezentována typy jako Kilo (Rusko), Agosta (Francie), Upholder (Velká Británie), Typ 209 až Typ 214(Německo) . 
V zemích třetího světa jsou SSK velmi rozšířené (v polovině devadesátých let jich bylo ve službě v těchto státech více než 150). Největší flotilu má Severní Korea s 25 jednotkami následována Indií (18) a Tureckem (15).

Přestože tedy konvenční útočné ponorky nepředstavují nepřekonatelnou hrozbu může být pokračující „proliferace“ těchto systémů do problémových států příčinou vzniku bezpečnostních dilemat ve „třetím světě“.

SSN Nuclear Attack Submarines

Na první pohled hlavní odlišností SSN od SSK je pohon. Definujeme –li SSN jako útočné ponorky s jaderným pohonem, pak účel se „virtuálně“ oproti předchozím nezměnil. Praxe je však jiná. 
Zpočátku nebyl nárůst výkonu ponorek s atomovým pohonem oproti SSK tak dramatický, aby se jejich účel odlišil. S pokračujícím vývojem se však ukázaly výhody SSN. 
První jaderná ponorka na světě – americký Nautilus z roku 1954 – ukázal (po vzoru svého literárního předchůdce) cestou na severní pól možnosti tohoto typu. Schopnost operovat „dál, rychleji, déle a se silnější výzbrojí“ vedla u jaderných mocností k velmi častému nahrazení konvenčních ponorek ponorkami atomovými.

V průběhu Studené války bylo úkolem SSN vyhledávat a sledovat raketonosné ponorky protivníka (hunter-killers). Hojně využívány byly také k různým zpravodajským operacím a průzkumu. Převážnou část úkolů však v sovětském a především americkém případě představovalo sledování a v případě války ničení SSBN. Sovětské SSBN zpočátku disponovaly pouze SLBM s poměrně krátkým dosahem, což je nutilo operovat v dosahu amerického pobřeží . Tento fakt ulehčoval americkým SSN jejich úkol – zničit (po nezbytné autorizaci) raketonosnou ponorku ve chvíli, kdy je identifikováno otvírání raketových poklopů. Útočné atomové ponorky po konci Studené války mají za úkol operovat s hladinovým loďstvem a poskytovat včasnou výstrahu svazům letadlových lodí, útočit pomocí střel Tomahawk na pozemní cíle, provádět speciální operace atd.. Další výhodou je možnost rychle nasadit SSN do oblastí krizí.

Hlavní zbraní útočních ponorek je stále torpédo (převážně ráže 533mm) s automatickým naváděním. Paradoxem je, že jediný úspěch SSN si připsala britská ponorka Conqueror s torpédem bez navádění (jako za WWII.). Většina SSN je v dnešní době schopna používat i jiné zbraně. V případě amerických a některých britských ponorek se jedná o střely s plochou dráhou letu Tomahawk užívaných k útokům na pozemní cíle. Jejich odpalování může být prováděno jak z torpédometů tak z vertikálních šachet – oba dva systémy mají své výhody – nové konstrukce ponorek však počítají stále častěji s odpalováním z šachet (přesun do kategorie SSGN).
SSGN byla prozatím pouze sovětská(ruská) reakce na americkou převahu v letadlových lodích. Hlavním cílem této kategorie ponorek bylo pomocí protilodních střel odpalovaných z šachet potápět letadlové lodě protivníka.
Dalším významným druhem jsou právě protilodní střely – v americkém a britském případě typ Harpoon, ve francouzském Exocet a v případě Ruska SS-N-19 Granit s dosahem přibližně 550km .
K nejvýznamnějším typům tohoto druhu ponorek lze bezesporu zařadit třídy Ametyste a Rubis (Francie), třídy Swiftsure a Trafalgar (Velká Británie), třída Virginia (USA). Sovětský svaz se soustředil převážně na kategorii SSGN ze které jde zmínit především třídy Oscar I. a Oscar II.(včetně známého Kursku).

SSBN Nuclear Missile Submarines

Základní charakteristikou SSBN je schopnost nést střely s jadernou hlavicí označované jako SLBM. Jsou primárně určeny k útokům na cíle jako města, raketová sila atd. kdekoliv na světě. V současné době jsou všechny ponorky na světě nesoucí SLBM již s jaderným pohonem (pouze první sovětské raketonosné ponorky byly poháněny dieselovými motory).

Hlavním úkolem SSBN v průběhu Studené války bylo zničujícím způsobem odpovědět na první jaderný útok nepřítele – sloužily tedy k realizaci tzv. Strategie vzájemně zaručeného zničení. Důvod proč se ponorky k tomuto účelu hodí nejlépe je zřejmý. Podíváme-li se zpět na strategickou triádu USA je jasné, že ostatní pilíře mají své limity . Bombardovací letouny mohou být relativně snadno sestřeleny, raketová sila nelze přesouvat a jakmile jsou protivníkem odhalena je téměř jasné, že se stanou jedním z prvních cílů. Mobilní odpalovací ICBM nebyly dříve příliš rozšířené a v každém případě i ty mohou být snadněji zjištěny než ponorky. Je to tedy schopnost skrýt se daleko v oceánu, měnit polohu a v případě potřeby provést jaderný úder.

Po konci Studené války již nejsou střely na ruských amerických SSBN zaměřeny na žádný konkrétní cíl, nicméně toto zaměření může být provedeno v průběhu několika minut. Ke komunikaci a předávání souřadnic a dat jsou vyvinuty a každým námořnictvem udržovány speciální utajované systémy fungující bez nutnosti vynoření ponorky. Rovněž odpálení SLBM je samozřejmě prováděno pod hladinou. Střela (většinou třístupňová) je přitom ze sila vypuzena stlačeným plynem a teprve po dosažení hladiny dojde k zážehu prvního stupně. Ponorky různých států nesou od 12 do 24 SLBM s několika samostatně naváděnými hlavicemi – v rozmezí od 4 do 12 (Trident II. a M51) . K vlastní obraně nesou ponorky většinou čtyři torpédomety ráže 533mm s možností odpalování torpéd i řízených střel.

V současné době disponuje kategorií SSBN pět států: Francie, Velká Británie, Rusko, USA a Čína.

Francie má ve výzbroji tři ponorky nové generace Le Triomphant (jedna ve stavbě – očekávané zařazení v roce 2010) a jednu ponorku třídy L'Inflexible. Všechny nesou 16 střel M45 s dosahem 6000km a budou přezbrojeny na střely M51 s dosahem 8000km a 12 samostatně naváděnými hlavicemi.

Velká Británie disponuje čtyřmi ponorkami třídy Vanguard. Každá nese 16 amerických střel Trident II. s největším dosahem 12 000km (fakticky však přibližně 7500km). Střela je schopna pojmout 12 samostatně naváděných hlavic, Velká Británie však jejich počty snížila na 3 až 4 hlavice na každé střele.

Rusko v současnosti provozuje sedm ponorek třídy Delta IV – ruská Delfin. a nejspíše pouze dvě ponorky třídy Typhoon – ruská Akula (největší na světě). Delta IV. nese 16 RSM-54 / SS-N-23 Skiff SLBM s dosahem 8300 km a deseti hlavicemi. Typhoon nese dvacet RSM-52 / SS-N-20 Sturgeon SLBM se stejným dosahem a množstvím hlavic jako předchozí typ.

USA operuje se 14 ponorkami třídy Ohio z původně 18 postavených. Od roku 2002 byl však počet SSBN snížen na 14 a zbývající 4 se US Navy rozhodlo přestavět na SSGN.
Každý z ponorek Ohio nese 24 střel Irident II. s dosahem až 12 000km (při sníženém počtu hlavic). Maximální počet samostatně naváděných hlavic je 12. SSGN třídy Ohio ponesou až 154 střel s plochou dráhou letu Tomahawk vypouštěných vertikálně (narozdíl od SSN, kde jsou vypouštěny z torpédometů).

Čína v současné době provozuje pouze jednu SSBn označenou jako Typ 92. Ta nese pouze 12 SLBM s neznámým počtem hlavic.