Německé miniponorky

Negr a Marder:
Prvním německým pokusem o vývoj mini ponorky byl jednomístný nosič torpéda Negr. Šlo vlastně o spojení dvou klasických torpéd G7e. Z horního byla odstraněna nálož a nahrazena kokpitem pro kapitána mini ponorky. Ten byl později dodatečně vybaven kupolí z plexiskla. Negr nebyl schopen ponořit se pod hladinu a proto byl poměrně dost zranitelný a využitelný maximálně při nočních útocích v blízkosti pobřeží. K prvnímu nasazení došlo v Itálii v dubnu 1944 a navzdory velkým ztrátám byl použit i při vylodění Spojenců v Normandii. K jeho úspěchům patří potopení křižníku Dragon, jednoho torpédoborce a několika menších plavidel. Počet vyrobených kusů se pohybuje kolem 200. 

Výtlak: 5 tun 
Délka: 7,65 metru 
Průměr trupu: 0,53 metru
Pohon: 1 elektromotor (12 hp) 
Rychlost: 3,2 až 4,2 uzlu 
Výzbroj: 1 torpédo 533 mm 

Řízené torpédo Marder (Kuna) bylo vyvinuto z plavidla typu Neger a bylo mu také velmi podobné s výjimkou nosného tělesa, prodlouženého ze 7,6  na 8,3 metru a niní obsahujícího též balastní nádrž a kompresor. S tímto zařízením se mohl Marder na krátkou dobu ponořit až do hloubky třiceti metrů. Protože na palubě nebyly s výjimkou náramkového kompasu řidiče žádné navigační přístroje, mělo ponoření posloužit pouze k případnému úniku; Marder měl stejně jako Neger útočit při plavbě na hladině. Mardery byly nasazeny v Lamanšském průlivu a nahradily zde Negery a ve Středomoří útočily z pobřežních základen proti  invaznímu loďstvu.

Rychlé řízené torpédo Hai 
Němci se v závěru války pokusili pro potřebu K-sboru vyvinout ještě jeden typ řízeného torpéda. V letech 1944 ? 1945 příslušníci Versuchskommanda 456 navrhli a postavili super-Marder, nazvaný Hai (Žralok) s ještě delším nosným tělesem (11 m), ukrývající větší počet baterií. S nimi mohl Hai plout na vzdálenost až 117 km a při útoku dosahoval rychlosti až 37 km/h, v takovém případě však již mnoho energie k návratu na základnu v bateriích nezbývalo. Plavidlo se při zkouškách projevilo v jakémkoliv plavebním režimu jako mimořádně vratké a nestabilní, a proto kromě prvního prototypu již další exempláře stavěny nebyly.
Délka: 8,3 metru 
Průměr trupu: 0,53 metru 
Pohon: 1 elektromotor 
Rychlost: 3,2 až 4,2 uzlu 
Výzbroj: 1 torpédo 533 mm 

Molch
První skutečnou německou mini ponorkou se stal Molch. Posádku tak jako v předchozích případech tvořil jeden muž, ale výzbroj byla rozšířena o další torpédo (obě byly umístěny po stranách trupu). Ponorka byla schopná operovat pod vodní hladinou, ale složitý systém vyrovnávacích a ponorných nádrží značně komplikuje operační nasazení. První kus byl dodán v polovině roku 1944 a za ním následovalo dalších asi 360 plavidel. Umístěny a nasazeny byly jako v Itálii, tak v Nizozemsku, plán vyslat je i do Norska už nebyl uskutečněn. O jejich bojových úspěších není nic známo. Později už byly používány pouze jako výcvikové plavidla pro dokonalejší mini ponorky. 

Molch-02


Výtlak: 11 tun 
Délka: 10,8 metru 
Průměr trupu: 1,16 metru 
Pohon: 1 elektromotor (13hp) 
Rychlost: 5 uzlů
Výzbroj: 2 torpéda 533 mm 

Hecht 
Hecht byla dvoumístná mini ponorka původně konstruována jako minonoska. Výzbroj měla tvořit jedna mina umístěná v přídi plavidla. Později se předpokládala modernizace plavidla tak aby byla schopna nést větší počet min a na větší vzdálenost. K tomu však již nedošlo. Kvůli nedostatku vhodných min, byla často vyzbrojena jedním torpédem umístěným pod trupem. Kvůli velkým problém s manévrovatelností a díky tomu, že unesla dva členy posádky, byla využívána především jako výcvikové plavidlo. Počet vyrobených kusů se zastavil na čísle 50. 
Výtlak: 11,75 tuny.

Délka: 10,4 metru 
Průměr trupu: 1,3 metru 
Pohon: 1 elektromotor (12HP) 
Rychlost: 6 uzlů 
Výzbroj: 1 torpédo 533 mm 

Biber 
Dalším typem německých mini ponorek byl Biber, tedy Bobr. Vývoj začal již v roce 1943 a do aktivní služby se zapojily v březnu následujícího roku. Šlo opět o jednomístnou ponorku vyzbrojenou dvěma torpédy podél trupu. Zúčastnili se akcí proti Spojenecké invazní flotile v Normandii ale bez valného úspěchu a za velkých ztrát plavidel jako v důsledku protiponorkové ochrany tak častých otrav posádky CO2. Nasazené byly v Holandsku, kde měli útočit dokonce na mosty. Mezi nikdy nerealizované plány patřilo využití ponorek typu VII jako nosiče pro útok na sovětský přístav Murmansk, zda dopravení vzdušnou cestou do Suezského průplavu. Celkem bylo vyrobeno 324 plavidel. 

Výtlak: 6,3 tuny 
Délka: 9 metrů 
Průměr trupu: 1,57 metru 
Pohon: 1 elektromotor (13,3hp)
Rychlost: 6,5 uzlu 
Výzbroj: 2 torpéda 533 mm

Seehund
Vrchol německé konstrukce mini ponorek během WWII, náhrada za přecházející neúspěšné typy. Byla vyzbrojena dvěma klasickými torpédy zavěšenými pod kýlem Plaid a posádku tvořili dva muži. Do konce války bylo dokončeno 285 plavidel, dalších téměř 100 zanechaných v různých stádiích rozpracování. Podařilo se jim potopit 9 obchodních lodí a francouzský torpédoborec La Combattante. Využité měly být i při zásobování obklíčeného přístavu Dunkerque. 

Typ 227

Výtlak: 15 tun 
Délka: 11,9 metru 
Průměr trupu: 1,7 metru 
Pohon: dieselový motor / elektromotor 
Rychlost: 7,7 uzlu 
Výzbroj: 2 torpéda 533 mm

Nejznámější miniponorky druhé světové války zajisté představují ty britské (zejména třída X), podobnými prostředky však disponovaly i velmoci Osy. Když se Němci pustili do vývoje této zbraně, vyšli z modifikace svého standardního torpéda G7e ráže 533 mm. Výsledkem, jenž se objevil roku 1943, se stalo plavidlo Neger („Černoch“), vlastně torpédo nesoucí místo hlavice skutečně extrémně stísněnou kabinu pro jednoho muže. Pod tímto pilotovaným torpédem bylo zavěšené druhé torpédo, tentokrát již standardní G7e s hlavicí. „Černoch“ sice fungoval, jenže měl řadu nedostatků, mj. velmi krátký dosah, jen asi 90 km při max. rychlosti 4 uzlů, navíc se nemohl ponořit a musel se pohybovat těsně u hladiny. Zdokonalená verze Marder („Kuna“) se již mohla potopit do hloubky zhruba 30 m, ale vzhledem k absenci periskopu se stejně musela před útokem vynořit. Celkově bylo zhotoveno cca 500 miniponorek těchto dvou typů, které se zejména během roku 1944 zapojily do řady bojových akcí proti lodím Royal Navy. Ačkoliv se podařilo několik britských plavidel potopit, poměrně rychle vyšlo najevo, že se jedná o zbraně nebezpečné spíše vlastním posádkám, neboť ztráty mezi německými námořníky obsluhujícími pilotovaná torpéda dosáhly strašných 80 %. Pouze v prototypu zůstalo plavidlo Hai („Žralok“) s delším dosahem. Vedle toho bylo dodáno také téměř 400 trochu větších plavidel typu Molch („Mlok“), která rovněž vycházela z „torpédového“ designu a nesla už dvě torpéda G7e, ovšem jejich bojová efektivita byla nakonec velmi malá.
Daleko lepší cestou se ukázaly být konvenčně řešené miniponorky („midget submarines“), ale s jejich vývojem Němci začali až v roce 1943, kdy ukořistili britské ponorky třídy X. Ty na ně zapůsobily tak, že se rozhodli je částečně zkopírovat, čímž vznikla miniponorka Typ XXVIIA alias Hecht („Štika“). Měla tříčlennou osádku a dopravila torpédo nebo minu na vzdálenost až 128 km, a to samozřejmě pod hladinou. Vzniklo cca 50 kusů, žádný však nikdy nebyl nasazen do skutečného boje. Do toho se zapojil až následující typ Biber („Bobr“), jenž vznikl ve snaze vymyslet něco, co zastaví spojeneckou invazi do Evropy. Na rozdíl od čistě elektrické „Štiky“ již měl též spalovací motor, dosahoval rychlosti přes 6 uzlů, na hladině mohl urazit vzdálenost až 240 km a přepravil dvě torpéda či dvě miny. Bylo dodáno přes 320 kusů, jež však dokázaly potopit jen několik spojeneckých lodí. Skutečný úspěch přinesl teprve typ Seehund („Tuleň“), který vznikl v podstatě jako zmenšenina oceánské ponorky a vyráběl se od začátku roku 1944. Naštěstí pro Spojence byla z víc než 280 zadaných kusů zařazena do služby ani ne polovina, a to už moc pozdě na to, aby to mělo nějaký větší vliv na průběh války. Dvoumístný Seehund se vyznačoval spoustou pokročilých rysů, plul rychlosti přes 7 uzlů a nabízel dosah na hladině až 550 km. Výzbroj tvořila opět dvě torpéda. Tyto ponorky operovaly až do začátku května 1945 a spojenecká loďstva se jich naprosto oprávněně obávala. Na úrovni prototypů zůstalo několik dalších miniponorek, mj. typ Seeteufel s pomocným pásovým podvozkem či typy Schwertwal a Delphin s novými konstrukcemi a novými způsoby pohonu.
Vývoj německých ponorek za druhé světové války charakterizovala mj. trvalá snaha o zvýšení výdrže, resp. dosahu pod hladinou, aby bylo možno lépe uniknout protiponorkovým senzorům a zbraním Spojenců. Kromě zvyšování kapacity elektrických baterií, z čehož potom profitoval zejména Typ XXI (a jeho menší příbuzný Typ XXIII), se etablovaly i dvě poněkud exotičtější cesty vývoje, které vlastně směřovaly k tomu, co se dnes nazývá rovněž AIP (Air-Independent Propulsion). Šlo prostě o záměr opatřit ponorku spalovacím motorem, jenž bude fungovat pod hladinou bez potřeby čerpat kyslík z atmosféry. První z cest představoval tzv. Kreislauf neboli diesel s uzavřeným cyklem. Podstatou byla cirkulace výfukových plynů, které byly filtrovány, obohacovány kyslíkem a vraceny zpátky do spalovacího procesu (prováděly se pokusy rovněž se vstřikováním peroxidu vodíku přímo do motoru, ovšem to bylo příliš nebezpečné). Vzniklo několik prototypů takto poháněných ponorek, Kreislauf se měl montovat také do miniponorek Biber III a Schwertwal či do torpéd, avšak žádný prostředek s tímto systémem nikdy nedosáhl akceschopnosti. Druhou cestu tvořila tzv. Walterova turbína, kterou Hellmuth Walter zkoumal už od konce 20. let. V tomto motoru probíhal rozklad peroxidu vodíku na kyslík a vodu, jež se účinkem velkého tepla při reakci okamžitě měnila v páru, kterou bylo možno roztáčet turbínu. Němci navrhli desítky turbínou poháněných ponorek, avšak reálně bylo postaveno jen několik prototypů a tři hotové exempláře sériové ponorky Typ XVII do boje již nezasáhly. Jistě by šlo o účinnou zbraň, neboť pod hladinou mohla dosáhnout tehdy neuvěřitelné rychlosti až 25 uzlů a dosah pod hladinou překračoval 200 km. Výzbroj tvořily dva torpédomety. Hlavní prospěch z německých prací pak měly vítězné velmoci a lze říci, že většímu rozšíření plavidel s novými druhy pohonu zabránil jen rozmach atomových ponorek.
Naprostá většina torpéd, jimiž disponovaly ponorky Kriegsmarine, patřila do „rodiny“ G7, jež zahrnovala torpéda o průměru 533 mm a s délkou asi 7,16 m. Existovaly ovšem desítky typů a variant, vesměs členěných do dvou základních skupin, a to G7a se spalovacím motorem a G7e s elektrickým pohonem. Vzhledem k důležitosti a efektivitě ponorek ale není divu, že němečtí inženýři vyvinuli značné úsilí při snaze dále zvýšit účinnost torpéd. Mezi hlavní směry vývoje náležela torpéda s akustickým naváděním, schopná samočinně pronásledovat cíl, resp. zamířit na zdroj hluku, tedy na motory (a)nebo lodní šrouby. První takové torpédo G7e/T4 Falke bylo zavedeno již v roce 1943, dočkalo se však jen omezeného využití a brzy ho nahradil podstatně vyspělejší typ G7es/T5 Zaunkönig. Do boje poprvé zasáhl v září 1943 a zaznamenával i určité úspěchy. Soustava navádění však měla k dokonalosti dost daleko a torpéda občas explodovala daleko od cíle, navíc pak Spojenci zavedli zvukové návnady, jimiž byla torpéda zmatena. Poté Němcům nepomohl ani vylepšený Zaunkönig II, jenž měl dokázat odlišit zvuk cíle a návnady. Daleko více než akusticky naváděná torpéda se potom proti spojeneckým konvojům osvědčila torpéda, která měla předem naprogramovanou dráhu. Torpédo zvané FAT prostě manévrovalo podle nastaveného vzoru s šancí, že nějakou loď v konvoji nakonec zasáhne. Zdokonalený typ LUT mohl mezi otáčkami měnit i rychlost a disponoval několika vzory pohybu, z nichž mohla posádka ponorky před odpálením vybírat. Ke konci války Němci přišli též s potenciálně velmi účinným zařízením Schnee-Orgel. Byla to sestava šesti torpédometů, které nesměřovaly rovně vpřed, nýbrž pokrývaly úhel 10 stupňů, takže salva by takřka vždy přinesla aspoň jeden zásah. Němci ale naštěstí stačili vyrobit jen několik exemplářů.

Pozorovací vírníky a letouny
Hlavní hrozbu pro německé ponorky představovaly válečné lodě a hlídkové letouny Spojenců, a proto se věnovala značná pozornost prostředkům, jež by mohly ponorku zavčas varovat, aby se mohla ponořit a uniknout. Vedle toho bylo velmi žádoucí, aby ponorka dokázala na velkou vzdálenost nalézt spojenecký konvoj, což by dovolilo účinně naplánovat a uskutečnit útok. Za tímto účelem byl vyvinut pozoruhodný létající aparát Focke-Achgelis Fa 330 Bachstelze, jenž technicky patřil mezi nepoháněné vírníky. Připomínal miniaturní jednomístný vrtulník, nenesl však žádný motor. Jeho třílistý nosný rotor se totiž točil pouze vlivem autorotace, jelikož stroj byl vlečen na laně ponorkou pohybující se po hladině. Operoval většinou ve výšce 100 až 120 metrů, což poskytovalo pozorovateli daleko lepší rozhled, než jaký měla posádka ponorky. Za těchto podmínek mohl včas spatřit případnou hrozbu či kořist. Když zbýval dostatek času, byl vírník stažen k ponorce, normálně složen a uschován, avšak byla-li hrozba akutní, pozorovatel se mohl zachránit na padáku. Naneštěstí pro Kriegsmarine byl Bachstelze jen málo použitelný tam, kde na jeho efektu nejvíce záleželo, a sice v severním Atlantiku, neboť mohl prozrazovat polohu ponorky spojeneckým letadlům, navíc se nemohl nasadit na rozbouřeném moři. Hodně se však uplatnil v jižním Atlantiku či Indickém oceánu. Další krok představoval malý skládací letounek Arado Ar 231, jenž měl dolet až 500 km a létal rychlosti až 160 km/h. Vyznačoval se zvláštním, asymetricky lomeným křídlem. Záhy se však zjistilo, že jeho smontování na palubě je prakticky možné pouze na absolutně klidném moři. Navíc trvalo tak dlouho, že tato doba na hladině ponorku prakticky spíše ohrožovala. Proti vírníku Bachstelze byl letounek také daleko složitější a dražší, a proto se od jeho užívání brzy upustilo.

Výbušné lodě pro rychlé útoky
Vedle ničení spojeneckých konvojů Němce hodně oslovila možnost pronikat do spojeneckých (hlavně britských) přístavů a potápět tam takřka bezbranné zakotvené lodě. Hlavní nástroj pro takové operace tvořily ponorky (včetně výše popsaných miniaturních), ale kromě toho vznikla i specifická kategorie tzv. plavidel pro rychlé útoky. Jako první přišli s tímto nápadem Italové, jejichž člun typu MT byl vlastně okopírován v Německu do podoby plavidla Linse. Jednalo se o rychlý motorový člun, který nesl nálož o hmotnosti 400 kg a mohl dosahovat rychlosti až 35 uzlů. Do cílové oblasti byl ovládán námořníkem, jenž jej potom zhruba nasměroval na cíl a ve vzdálenosti několika set metrů z něj vyskočil. Pak již byl člun Linse ovládán dálkově z paluby jiného člunu, dokud nezasáhl cílové plavidlo. K prvnímu nasazení došlo při spojenecké invazi do Itálie, poté při invazi v Normandii a potom i v kanálu La Manche, výsledky však byly vždy dosti hubené, neboť spojenecká palba většinou zničila čluny dříve, než mohly něco zasáhnout. Řešením se jevilo zvýšení rychlosti, a tudíž vznikl bizarní prostředek nazývaný Tornado. Byla to vlastně dvojice plováků z námořní verze dopravního letounu Ju 52, na kterých byla uložena trhavina o váze 700 kg a pulzační motor z „létající bomby“ V1. Čekalo se, že takhle poháněný prostředek bude mnohem rychlejší než Linse, avšak testy demonstrovaly, že reálná rychlost je prakticky shodná, navíc byl člun Tornado extrémně nestabilní a mohl plout pouze po naprosto klidné hladině. Proto byl jeho vývoj zastaven a jeho místo zaujal návrh Schlitten. Tentokrát se jednalo o katamaran (tzn. člun se dvěma trupy), jenž dopravoval stejnou nálož jako Tornado a byl poháněn osmiválcem o výkonu 450 kW, jenž mu dával působivou rychlost až 65 uzlů. Byl to asi správný přístup, ale do války už Schlitten nezasáhl.