Izraelská ponorková flotila

Zrod izraelské ponorkové flotily je úzce spjat se jménem Yosale Dror (1924-1976). Jeho rodina se do Palestiny přestěhovala z Mexika v roce 1930. Jako mladík vstoupil do Palmachu, elitní jednotky Hagany, a jako bojový potápěč se podílel na mnoha akcích. Pomáhal například potopit britskou loď Ocean Vigour, která sloužila k odvozu ilegálních židovských přistěhovalců z Palestiny na Kypr. V průběhu Války o nezávislost vedl jednotku potápěčů, která potopila v italském přístavu Bari nákladní loď Lino naloženou zbraněmi a municí pro Sýrii. Náklad se sice Arabům podařilo vyzvednout, usušit a naložit na novou loď, ta jej však po jistém incidentu spojeném s izraelskou tajnou službou přivezla přímo do Izraele, kde byl náklad vyložen a promptně použit izraelskou armádou. V 50. letech se Dror cvičil ve Francii v protiponorkovém boji a po návratu začal usilovat o zařazení ponorek do výzbroje námořnictva. V roce 1957 vytvořil skupinu 28 námořníků, které začal cvičit k obsluze ponorek. Další fáze výcviku začala v Toulonu ve Francii o 10 měsíců později, výcvik probíhal na ponorce L´Andromede. V té době už měl podporu ministra obrany Šimona Perese a vláda začala jednat o nákupu britských ponorek třídy S.

Třída S

SSK S71 Tanin 1967

21. září 1958 schválila izraelská vláda koupi dvou britských ponorek válečné třídy S, které byly dokončeny v roce 1945. Jméno pro lodě vybral sám David Ben Gurion: HMS Springer dostala jméno INS Tanin a HMS Sanguine jméno INS Rahav. V srpnu 1959 byly na INS Tanin dokončeny úpravy, loď byla oficiálně převzata Izraelským námořnictvem a začal výcvik posádky v Anglii a Skotsku. V listopadu 1959 byl výcvik úspěšně ukončen a S-71 Tanin pod velením kapitána Yosala Drora vyplul z Portsmouthu na cestu domů. Do Haify připlul Tanin 16. prosince 1959, při oslavě obdržel Dror kvalifikační odznak ponorkáře s číslem 001. S-73 Rahav absolvoval stejnou cestu o 6 měsíců později, do Haify připlul 16. června 1960. Yosale Dror byl v letech 1959-64 velitelem ponorkové flotily. Samotné ponorky třídy S patřily k zastaralým člunům předválečné koncepce. Šlo o ponorky střední velikosti vhodné jak pro oceánské operace, tak i pro akce v mělkých příbřežních vodách. Diesely byly hlučné, šnorchl primitivní, palubní kanón snižoval již tak dost nízkou podvodní rychlost, v horkém Středomořském počasí se teploty uvnitř pohybovaly kolem 40°C, hloubka ponoření 111 m nebyla ve Druhé světové válce špatná, ale v 60. letech už nestačila. Přesto se obě ponorky zúčastnili několika přísně tajných misí ještě před Šestidenní válkou. I když jsou podrobnosti tajné, většinou šlo o průzkumné akce, vysazování a vyzvedávání agentů. V Šestidenní válce Tanin vysadil námořní komando k útoku na přístav Alexandria, potom se neúspěšně pokusil torpédovat egyptský sloop a při útoku hlubinnými pumami byl poškozen. Po návratu byl velitel (Abraham Ivan Dror) vyznamenán, znak lodi a ponorkové odznaky posádky dostaly červené (bojové) pozadí. Poté co Izrael zakoupil modernější ponorky třídy T, byly obě lodě vyřazeny, Tanin pak byl potopen při cvičném torpédovém útoku ponorkou Dolphin.

Tanin a Rahav technická data:

Délka maximální	61,7 m
Šířka	9,1m
Ponor standard	4.9m
Výtlak vynořená	815 t
Výtlak ponořená	1000 t
Maximální ponor	111 m
Výzbroj	6 příďových torpédometů ráže 533 mm, 102 mm dělo, 20 mm protiletadlové dělo
Pohon	dva osmiválcové diesely Admiralty 1417 kW (1900 HP celkem), dva elektromotory Admiralty 970 kW (1300 HP), dvě vrtule
Dosah	6 000 Nm na hladině při 10 uzlech
Rychlost vynořená	14,7 kts
Rychlost ponořená	9 kts
Posádka max	až 57 osob (nebo 6 důstojníků a 42 mužů)

Třída T 

Již od začátku služby ponorek třídy S bylo jasné, že pro efektivní službu jsou nezbytné podstatně modernější lodě. Izraelské námořnictvo ale nemělo dost financí, protože přednost měly a dodnes mají pozemní síly a letectvo. Ve Velké Británii tak byly koupeny tři ponorky třídy T. I když byly dokončeny už v letech 1944–45, prošly v 50. letech výraznou přestavbou, při které byl trup prodloužen o 3,6 m, přidány byly dva elektromotory a další akumulátory, odstraněno dělo, instalován šnorchl, věž a trup byly upraveny pro vyšší podhladinovou rychlost. V roce 1964 byly zakoupeny ponorky Turpin, Totem a Truncheon, které dostaly nová jména Leviathan, Dakar a Dolphin. Nebyly to ale šťastné lodě, navíc šlo o velké oceánské ponorky s početnou posádkou, které se moc nehodily pro příbřežní operace, maximální ponor 91 m byl nedostatečný už ve Druhé světové válce (např. slavné ponorky německého typu VIIC měly ponor 130 m, nouzový až 160 m). Po zakoupení prošly ponorky další přestavbou a modernizací, která trvala 18 až 24 měsíců (Dolphin jí prošel až v Izraeli), došlo k montáži moderního sonaru, radaru, střeleckého systému a nových akumulátorů, přitom probíhal výcvik izraelských posádek. Přestavba Leviathanu skončila na začátku května 1967, kdy se také rapidně zhoršovala situace na Blízkém Východě. S-75 Leviathan proto naložil 12 torpéd a 25.5. 1967 vyplul (velitel Zeev Almog) ze Skotska do Izraele. V Irském moři byli 27. v noci při vlnobití z paluby smeteni dva námořníci a přes velkou snahu se je nepodařilo najít a zachránit. Leviathan připlul do Haify 12.6., dva dny po skončení Šestidenní války.
S-77 Dakar vyplul z Portsmouthu 9. ledna 1968 a pár dní po něm odplul i S-79 Dolphin. Dakar proplul Gibraltarskou úžinou 15. ledna, poslední hlášení odeslal velitel Ya´acov Ra´anan v prvních minutách 25. ledna 1968. Plánované hlášení v 6.00 už nepřišlo. V průběhu dne se nepodařilo navázat spojení a tak bylo ráno 26. vyhlášeno mezinárodní pátrání. 27. zachytila stanice v Nikósii signál nouzové bóje, tu se ale nepodařilo najít. 31.1. bylo mezinárodní pátrání zrušeno, izraelské lodě hledaly marně až do 4.2. Pak už bylo jasné, že celá posádka 69 mužů zahynula. Šlo o největší tragédii v historii Izraelského námořnictva. Pátrání po vraku bylo neúspěšné, utržená nouzová bóje byla po roce nalezena 9.2. 1969 u pobřeží Gazy. V průběhu let proběhlo 25 neúspěšných pátracích misí. V roce 1999 bylo ale provedeno celkové přehodnocení způsobu a místa pátrání a nová výprava s nejmodernějším hloubkovým vybavením vyplula 26.4. pod velením Američana Toma Dettweilera, vrak Dakaru byl objeven 28.5. 1999 v hloubce 2900 m. Později se podařilo zjistit i příčinu katastrofy. Mezi 1. a 3. hodinou ráno 25.1. 1968, když ponorka plula v periskopové hloubce s vysunutým šnorchlem rychlostí asi 8,5 uzlu, došlo ke vnikání vody do přední části lodi, což způsobilo ztrátu stability, ponorka se začala rychle ponořovat a klonit přídí ke dnu, takže bylo pro posádku obtížné zareagovat, po 30 sekundách dosáhla příď hloubky, ve které trup implodoval a posádka zahynula. Přitom se také uvolnila nouzová bóje. V říjnu 2000 byla velitelská věž Dakaru vyzvednuta ze dna a umístněna jako památník v Námořním muzeu v Haifě
S-77 Dolphin připlul do Haify 5. února 1968, přičemž utěšil pět rodin námořníků, kteří byly před vyplutím přemístěni z Dakaru na Dolphin. Potom se ještě podílel na neúspěšné pátrací akci po zmizelém Dakaru a později se zapojil i s Leviathanem do tajných operací v průběhu Opotřebovací války. Vzhledem k nezjištění důvodu ztráty Dakaru byly výrazně omezeny podmínky nasazení zbývajících ponorek. Když vypukla Yom-Kippurská válka, Leviathan měl zakázáno ponoření a Dolphin byl odstrojený v suchém doku v Haifě, takže se nezúčastnily bojových operací. Leviathan byl ještě v roce 1973 vyřazen ze služby a později byl při zkouškách použit jako cvičný cíl a zasažen torpédem. Dolphin byl vyřazen v srpnu 1975 a jeho trup sloužil na severu Sinaje jako molo. Izraelští ponorkáři v té době už procházeli výcvikem pro první moderní izraelské ponorky třídy Gal.

INS Dakar

INS Dolphin (S-79) (vpravo) a INS Leviathan

Leviathan, Dakar a Dolphin - technická data:

Rozměry : 89,5 m délka, 8,1 m šířka, výtlak 1505 / 1700 t (na / pod hladinou).
Výzbroj : 6 torpédometů ráže 533 mm (12 torpéd).
Pohon : dva diesely Admiralty, celkem 1864 kW (2500 HP), čtyři elektromotory 2162 kW (2900 HP), dvě vrtule.
Výkony : maximální rychlost 15,2 uzlů na hladině, 15 uzlů ponořená, ponor maximálně 91 m, dosah 3600 mil.
Posádka : 67 osob.

Třída Gal (Vickers 540)

Brzy po vstupu Leviathana do služby bylo všem zřejmé, že brzy bude nutné získat ponorky optimalizované pro specifické potřeby Izraele, který nepotřebuje dálkové oceánské ponorky s dlouhodobým hlídkováním, ale menší čluny pro časově kratší operace v mělkých vodách. Po katastrofě Dakaru se výběr nového typu ponorek rozběhl. Problémem byla politická situace, po Šestidenní válce se dosavadní spojenci od Izraele odvrátili a hlavně Francie začala vystupovat víceméně nepřátelsky. Po složitém jednání byl vybrán německý Typ 206A v modifikované verzi lišící se jak většími rozměry a výtlakem, tak i vybavením. Do projektu označeného číslem 540 byly zapracovány německé zkušenosti z ponorek Typ 207 a 209. Stavba proběhla v britských loděnicích firmy Vickers v Barrow in Furness a výcvik posádek pod vedením nejlepších britských ponorkářů probíhal ve Faslane ve Skotsku. První loď pojmenovaná Gal byla dokončena v létě 1976, do Haify připlula v prosinci 1976 pod velením fregatního kapitána Israel Leshema, Tanin připlul v červenci 1977 (korvetní kapitán Doron Amir), Rahav v prosinci 1977 (velitel Amiram Einat). V té době začala situace na libanonské hranici připomínat válku a tak se třída Gal téměř okamžitě zapojila do bojových akcí u libanonského pobřeží, šlo hlavně o průzkum, vysazování a vyzvedávání agentů. Proti třídě T měly tyto čluny třetinový nejen výtlak, ale i posádku – jen 23 námořníků. Jde o klasický pobřežní jednoplášťový typ s hlavními balastními nádržemi na bocích u věže a s vyrovnávacími nádržemi na přídi a zádi, charakteristický hrb na přídi obsahuje sonar. Ponorky jsou vybaveny nouzovým hydrazinovým systémem pro rychlé vynoření.
Čluny měly to nejlepší vybavení, ve výzbroji se zkušebně objevily i protiletadlové střely Blowpipe, které byly umístněny ve vodotěsném bloku 6 střel na periskopu, takže se daly odpalovat z periskopové hloubky. Rakety měly sloužit k obraně proti protiponorkovým vrtulníkům. Zvolený typ střel ale nebyl nejvhodnější, cíl totiž musel být ve středu zaměřovače po celou dobu letu rakety, což bylo dost obtížné. Systém byl proto odstraněn, není ale vyloučeno, že upravená verze se střelami Stinger může být používána. Ponorky v roce 1983 prošly modernizací, po které mohou z torpédometů odpalovat nejmodernější torpéda NT-37E a protilodní střely UGM-84D Harpoon nebo vypouštět miny. Zdroje se liší v počtu náhradních torpéd, můj názor je, že uvnitř ponorky je místo pro 2 náhradní torpéda nebo 4 miny, přičemž dalších 6 torpéd nebo 12 min je možno nést ve vnějším zásobníku, to by spolu s nabitými torpédomety dávalo 16 torpéd nebo 24 min. Vnější zásobník se ale kvůli komplikacím s přebíjením nepoužívá. V letech 1987-88 nahradily doposud používaná torpéda Mk 37 nová typu NT-37E.
V letech 1994-95 prošly celkovou modernizací, zejména elektroniky, sonarů a palebného systému. V průběhu 25 let služby se ponorky zúčastnili mnoha akcí, například války v Libanonu 1982, nejdelší akcí patrně bylo krytí operace na likvidaci Abu Jihada v Tunisu v roce 1988. Větší vlnu zájmu o izraelské ponorky vyvolala zpráva o tom, že mohou odpalovat Harpoony s jadernou hlavicí. Hned se objevila spousta spekulací, někdo tvrdil, že je to možné, pro jisté kruhy to byl „důkaz zločinnosti sionismu“, další odborník oponoval, že to možné není. Po 25 letech služby a po plném zprovoznění nejmodernějších ponorek třídy Dolphin byly ponorky třídy Gal v roce 2002 vyřazeny. Dvě byly nabídnuty ke koupi Polskému námořnictvu, které je zvažovalo použít k výcviku a službě v Baltském moři, nakonec je údajně všechny koupil Ekvádor, přičemž jedna bude rozebrána na náhradní díly pro zbylou dvojici.

Gal, Tanin a Rahav

INS Tanin

Technická data :
Rozměry : 48,9 m délka, 4,9 m šířka, celková výška 8,8 m, výtlak 600 / 660 t (na / pod hladinou).
Výzbroj : 8 příďových torpédometů ráže 533 mm.
Vybavení : původně aktivní/pasivní sonar IC-80, pasivní CSU-3, radar Kelvin 1006.
od 1995 : aktivní/pasivní sonar CSU-90, pasivní sonar EDO T 1110, radar Plessey, periskopy Kollmorgen typ 901 (útočný) a 902 (přehledový), šnorchl, výstražný radarový přijímač.
Pohon : Dva diesely MTU 12V 493 AZ 80, každý 405 kW (540 HP), elektromotor 1320 kW (1770 HP) při 290 ot./min, pětilistá vrtule, 3 bloky baterií po 120 článcích.
Výkony : maximální rychlost 11 uzlů na hladině, šnorchlovací rychlost 9 uzlů, 17 uzlů ponořená, ponor asi 200 m, dosah 2500 mil při 6 uzlech, 1800 mil při 11 uzlech. Pod vodou do 80% vybití baterií udrží max. rychlost po dobu 45 min nebo 3,5 uzlu po 30 hodin.
Posádka : 23 osob.

Třída Dolphin Class-II (Typ 800)

Nejmodernější třída Izraelských ponorek. Od 80. let hledalo Izraelské námořnictvo (ISN) po celé Evropě nový typ ponorek, který nahradí zastarávající třídu Gal. Jistou dobu se mluvilo o nových vyřazených ponorkách britské třídy Upholder, nakonec však byla hlavně z finančních důvodů podepsána smlouva s Německem na nákup Typu 800 týmu koncernů Thyssen Nordseewerke v Emdenu a HDW (Howaldtswerke-Deutsche Werft) v Kielu upraveného pro specifické potřeby Izraele. Původně se měly ponorky stavět v USA, protože část měla být hrazena z amerických fondů, to však bylo v roce 1990 zrušeno a stavba probíhala od roku 1994 v Německu. Na projektu se významně finančně podílela německá vláda (hlavně pro uklidnění Izraelsko-Německých vztahů, které byly po zjištění rozsahu německé podpory Iráku na bodu mrazu, taky jako podpora mírového procesu a v rámci vlny odškodňování z Druhé světové války). Každá ze tří lodí přišla údajně na 320-340 mil. dolarů, takže Německá podpora zachránila celý projekt. I když jsou to ponorky s největším výtlakem, jaké dosud Izrael vlastnil, jde o moderní obratný typ vhodný pro příbřežní operace. Vysokou obratnost zajišťují ocasní kormidla do X a krátký trup (o 32 m kratší než třída T, jen o 8,4 m delší než Gal). Není známo, jestli je ponorka vybavena AIP pohonným systémem (na vzduchu nezávislým, např. Stirlingův motor nebo vodíkové články), zatím se však zdá, že není. Je ale možné, že v budoucnu bude dodatečně instalován. Pro nouzové rychlé vynoření je použit nezávislý systém využívající stlačený vzduch. První ponorka této třídy, INS Dolphin byla spuštěna na vodu 15.4. 1996, dokončena byla v roce 1997 a do služby vstoupila v roce 1999, do Haify připlula v 27. července 1999. Leviathan byla dokončena v roce 1998 a do služby vstoupila v roce 2000, Tekuma byla spuštěna 9.7.1998, dokončena 1999 a do Izraele připlula jako poslední v říjnu 2000. Zkušební a cvičné plavby se uskutečňovaly v norských vodách z přístavu Kristiansand.

Výzbroj lodě je unikátní, Izrael je první země světa mimo Rusko, která do výzbroje zařadila torpédomety ráže 650 mm. Ponorky jsou vyzbrojeny celkem 10 torpédomety, z toho šest je ráže 533 mm a čtyři ráže 650 mm. Ráže 533 mm slouží pro vypouštění střel Harpoon, min a německých torpéd DM2A3, ty jsou v první fázi řízeny po drátě, v aktivním režimu mají při rychlosti 35 uzlů dostřel 7 mil (13 km), v pasivním režimu při rychlosti 22 uzlů dosah 15 mil ( 28 km), hlavice váží 260 kg. 650 mm torpédomety nejsou určeny pro torpéda, ale pro potápěče a jejich SDV (Swimmer Delivery Vehicles – živá torpéda a jiná přibližovadla), dále se z nich mají vypouštět velké protizemní střely Popeye ve verzi s proudovým motorem a dostřelem 300 až 350 km nebo v jaderné verzi s doletem přes 1000 km. Celkem se dá vézt 16 kusů munice. Bojový řídící systém je ISUS 90-1 TCS firmy STN Atlas Elektronik, zajišťuje koordinaci senzorů, řízení, zbraní a navigaci, sonary a rušící systémy patří k nejlepším na světě. Na přehledovém periskopu je instalována komunikační anténa, výstražný přijímač a videosystém pro přenos obrazu na monitory bojového systému. Kromě posádky je na palubě místo pro 10 členů speciálních jednotek.
Podle Defense News ze 14.6.2004 má Izrael velký zájem o dodání dalších dvou ponorek třídy Dolphin, takže by počet členů této třídy vzrostl na pět. Problém je s penězi, Izraelská žádost o finanční pomoc Německa byla odmítnuta a tak budou muset Izraelci najít peníze někde jinde, což může být za současné situace neřešitelný problém.

Dolphin, Leviathan a Tekuma