OFRII.com - Itálie

Přehled hlavních typů italských ponorek z Druhé Světové války.

Před válkou měla Itálie druhé nejpočetnější ponorkové loďstvo. Za války sloužilo v Reiga Marina 172 ponorek.
V celkem 1750 misích strávili 24 000 dnů na moři a upluly 2,5 milionu mil. Odpálily 427 torpéd a potopily 150 lodí o tonáži 700 000 tun. Cenou za tento úspěch byla ztráta 87 ponorek.

Třída Adua (600)

palubní dělo, ponorka Porfido

Scire

Délka maximální	60,2m
Šířka	6,45m
Ponor standard	4.79m
Výtlak vynořená	690 t
Výtlak ponořená	896 t
Maximální ponor	80m (max. přes 150 metrů)
Výzbroj	6 × TT 533mm (4p,2z), 12 torpéd, 1 × 102mm (150 nábojů), 1 nebo 2 kulomety ráže 13,2mm
Pohon	2 × diesel, 1 400bhp, 2 × electro 800 shp, 2 hřídele
Dosah	3 200 Nm/10 knt, 74 Nm/4 knt
Doba ponoření:	35 s
Rychlost vynořená	14 knt
Rychlost ponořená	7,5 knt
Posádka max.	4+32
Postavené ponorky	Alagi, Aradam, Ascianghi, Axum, Beilul, Dagabur, Dessie, Durbo, Gondar, Lafole, Macalle, Neghelli, Tupy, Tamoyo, Tymbira

Třída 600 byla nejpočetnější třídou ponorek Regia Marina se skoro 60 postavenými ponorkami. Jejich vývoj započal po uzavření londýnských dohod o námořní výzbroji, které definovaly kategorie ,,oceánských" a ,,pobřežních" ponorek, přičemž počty velkýc ponorek byly omezeny. Třída 600, přestože o něco větší, než se uvádělo, měla tedy sloužit jako pobřežní ponorka, určená pro službu ve Středozemním a Rudém moři.
Třída 600 se ve válce, i přes vysoké ztráty, ukázala jako jedna z nejlepších italských konstrukcí a Spojencům působila nemalé škody. Ponorky Gondar a Sciré byly upraveny k dopravě diverzních prostředků Maiale - SLC.
Další variantou třídy 600 byla starší skupina Argonauta, která měla méně výkonné motory a menší zásobu paliva. Na ni navázaly třída Perla a Sirena, od skupiny Adua se lišily jen ve výkonnosti motorů a velikostí posádky. 3 ponorky této třídy byly prodány Brazílii.

Třída Cavallini

Mameli

Brin

Pisani

Bandiera

Maximální délka	68,2m
Šířka	6,1m
Ponor standard	4.93 m
Výtlak vynořená	808 t
Výtlak ponořená	1,058 t
Maximální ponor	90m
Výzbroj	6/8 × TT 533mm (4p,2/8z), 10/12 torpéd, 1 × 102mm dělo,
Pohon	diesely, 3 000 bhp, electro 1 300 shp
Dosah	4 230 Nm/9 knt, 70 Nm/4 knt
Doba ponoření:	45 s
Rychlost vynořená	17 knt
Rychlost ponořená	9 knt
Posádka max.	49
Postavené ponorky	Des Geneys, Giovanni Bausan, Marcantonio Colonna, Vettor Pisani, Giovanni da Procida, Goffredo Mameli, Pier Capponi, Tito Speri, Ciro Menotti, Fratelli Bandiera, Luciano Manara, Santorre Santarosa, Luigi Settembrini, Ruggiero Settimo, Galileo Ferraris, Galileo Galilei, Archimede, Brin, Evangelista Torricelli, Gugielmotti, Luigi Galvani

Třída Cavallini je souhrnné označení pro skupinu tzv. ,,jedenapůlplášťových" ponorek. Tato konstrukce se od klasické dvoutrupé ponorky lišila nepřítomností vnějšího opláštění, přestože byla vybavena externími nádržemi a nástavbou jako běžná ponorka.
Přestože nedosáhly výraznějších úspěchů, tyto ponorky byly velmi snadno ovladatelné, rychlé a obratné. Jako u většiny italských válečných strojů totiž byla hlavní příčinou neúspěchu ne technika, ale posádka. Italové mimo to na rozdíl od Němců disponovali kvalitními torpédy, která, přestože zanechávala stopu, jen vzácně selhávala.
Nemálo ponorek této třídy bylo nasazeno v Atlantském oceánu v rámci gruppe Betasom, skupiny italských ponorek operujících z Bordeaux a bojujících po boku Němců v Atlantiku.
Dalším rozšířením třídy Pisani byly třídy Bandiera a Settembrini se zvětšenou zásobou paliva, třída Brin s neobyvkle umístěným palubním dělem (v zadní části věže) a třída Ferraris se silnější palubní výzbrojí, 2 děly a 4 kulomety.

Třída Foca

Atropo

Foca

Délka maximální	82,75m
Šířka	7,16m
Ponor standard	5.3m
Výtlak vynořená	1 318 t
Výtlak ponořená	1 647 t
Maximální ponor	100 m
Výzbroj	6 × TT 533mm (4p,2z), 10 torpéd, 1 × 102mm dělo, 4 × 13,2mm kulomet, 36 min
Pohon	diesely 3 000bhp, electro 1 650shp
Rychlost vynořená	16 knt
Rychlost ponořená	8 knt
Dosah	7 800 Nm/8 knt, 120 Nm/3 knt
Posádka max.	60
Postavené ponorky	Foca, Atropo, Zoea

Minonosky třídy Foca byly následovníkem neúspěšné třídy minonosek Bragadin. Jejich konstrukce vycházela z třídy Pisani, od níž se lišila prodlouženou a přepracovanou zádí, na jejímž konci bylyo vyústění dvou minových šachet pro 36 min.

Třída Foca, stejně jako její předchůdci, byla neúspěchem. Italské námořnictvo, přestože mělo ve výzbroji přes 20 typů min, je nikdy nedokázalo ofenzivně využít. Ponorky třídy Foca byly tedy často používány jako klasické útočné ponorky.

Třída Marcello/Marconi

Veniera

Délka maximální	73m
Šířka	7.2 m
Ponor standard	5,1 m
Výtlak vynořená	962 t
Výtlak ponořená	1,317 t
Maximální ponor	110m
Výzbroj	8 × TT 533mm (4p, 4z), až 16 torpéd, 2 × 100mm dělo, 4 × 13,2mm kulomet
Pohon	diesely 3 600 bhp
	electro 1 100shp
Rychlost vynořená	17 knt
Rychlost ponořená	8 knt
Dosah	7 500 Nm (později 10 500 NM)/9 knt, 100 Nm/3 knt
Doba ponoření:	40 s
Posádka max.	58
Postavené ponorky	Barbarigo, Commandante Cappellini, Commandante Faa di Bruno, Marcello,Nani, Provana, Sebastiano Veniero, Lazzaro Mocenigo, Franchesco Morosini, Angelo Emo, Alessandro Malaspina, Guglielmo Marconi, Leonardo da Vanci, Luigi Torelli, Maggiore Baracca, Michele Blanchi

Třída Marcello byla oproti starším oceánským ponorkám Itálie velkým pokrokem. Konstrukce vycházela z třídy Glauco, jejíž 2 ponorky představovaly přechod od starších jedenapůlplášťových ponorek.

Ponorky této třídy z velké části operovaly v Atlantiku, po boku Němců. Italům se však, hlavně díky nezkušenosti posádek a absenci počítače pro nastavení torpéd nedařilo. Po neúspěchu na severu ve vlčích smečkách se tady ponorky přesunuly k rovníku, kde operovaly u přístavu Freetown a podílely se i na zvláštních operacíh, například na záchraně trosečníků z pomocného křižníku Atlantis. Později se účastnily i operace Paukenschlag. Během ní měla ponorka Barbarigo pod velením Enza Grossiho potopit 2 americké bitevní lodě třídy California, americké záznamy však neuvádějí potopení žádné větší lodě. Koncem roku 1943 Itálie kapitulovala, ale několik lodí padlo do rukou Němcům. Byly přejmenovány na UIT-číslo a používaly se hlavně jako transportní. Některé znovu změnily majitele po kapitulaci Německa a další 3 měsíce sloužily Japoncům.
Lodě sloužící v atlantiku byly několikrát upravovány, například byla snížena zbytečně vysoká věž a upraveny kryty periskopů.
Třídu Marcello později nahradila vůbec nejůspěšnější třída italského námořnictva, třída Marconi.

Nejslavnější z těchto ponorek byla Da Vinci, která potopila 17 lodí, mimo jiné i parník Empress of Canada o výtlaku úctyhodných 21 000 GRT.
Těsně před kapitulací Itálie bylo několik člunů třídy Marconi upraveno pro přepravu miniponorek typu CB před velitelskou věží (více v příslušném článku). Napadeny měly být mimo jiné přístavy New York a Freetown. K útoku však nikdy nedošlo.
"Leonardo da Vinci" byl postaven společností CRDA z Monfalcone, která také postavila "Guglielo Marconi", zatímco další čtyři lodě - "Maggiore Baracca", Michele Bianchi, "Alessandro Malaspina" a "Luigi Torelli" OTO z La Spezie.

Maggiore Francesco Baracca

Leonardo da Vinci

Třída Cagni

Ammiraglio Cagni

Délka maximální	87,9m
Šířka	7,76m
Ponor standard	5.86m
Výtlak vynořená	1 703 t
Výtlak ponořená	2 164 t
Maximální ponor	100m
Výzbroj	14 × TT 533mm (8p+6z), 36 torpéd, 2 × 100mm dělo, 4 × 13.2mm
Pohon	diesely 4 370bhp, electro 1 800shp
Rychlost vynořená	17 knt
Rychlost ponořená	8 knt
Dosah	19 000 Nn/7,5 knt, 120 Nm/3 knt
Doba ponoření:	90 s
Posádka max.	78
Postavené ponorky	Ammiraglio Cagni, Ammiraglio Millo,Ammiraglio Caracciolo, Ammiraglio Saint Bon

Třída Cagni byla, s výjimkou 2 transportních ponorek třídy R, vůbec nějvětší ponorkou postavenou v Itálii. Měla plnit podobnou roli jako francouzská ponorka Surcouf, tedy operovat ve vzdálených oblastech a napadat obchodní lodě. Ponorky byla schopna vydržet na moři až 6 měsíců a překonat vzdálenost 20 000 námořních mil. Se svou výzbrojí 14 torpédometů se stala nejsilněji vyzbrojenou ponorkou Druhé Světové války.
Ze 4 ponorek však Atlantik opusitla jen Ammiraglio Cagni, ostatní zůstaly ve Středomoří (a kvůli své velikosti byly rychle potopeny dvěma britskými ponorkami). Jediná Cagni také dosáhla úspěchu potopením 4 lodí a poškozením pomocného křižníku. Později se účastnila transportních misí do Japonska a s italskou kapitulací se vzdala Spojencům v Durbanu. Krátce nato byla sešrotována, ale její velitelská věž byla převezena do Itálie, kde je vystavena a slouží jako památník třem tisícům Italů, kteří padli na ponorkách za Druhé Světové války. I přes své kvality jako oceánské ponorky tedy třída Cagni nebyla výrazněji úspěšná.

Třída Calvi

Délka maximální	84,3m
Šířka	7.7m
Ponor standard	5,3m
Výtlak vynořená	1 331 t
Výtlak ponořená	2 060 t
Maximální ponor	90m
Výzbroj	8 × TT 533mm (4p,4z), 16 torpéd, 2 × 100mm, 4 × 13,2mm
Pohon	diesely 4 400bhp, electro 1 800shp
Rychlost vynořená	17 knt
Rychlost ponořená	8 knt
Doba ponoření:	75 s
Dosah	11 400 Nm/8 knt, 120 Nm/3 knt
Posádka max.	72
Postavené ponorky	Enrico Tazzoli, Giuseppe Finzi, Pietro Calvi

Třída Calvi byla jednou z největších italských ponorek, určená pro službu v Atlatiku, stejně jako modernější třída Cagni. 3 postavené ponorky operovaly z Bordeaux v rámci gruppe Betasom. Během operací byly 2 čluny ztraceny, jeden z nich byl potopen Čs. 311. bombardovací perutí, která mimo této ponorky potopila i 3 nebo 4 německé). Poslední ponorku potopila vlastní posádka po obsazení Bordeaux.
Vzhledem ke své velikosti byly ponorky třídy Calvi těžko ovladatelné a neobratné, přesto dosáhly tyto ponorky na italské poměry celkem dobrých výsledků, Enrico Tazzoli například potopila 18 lodí.

Třída Acciaio

Délka maximální	60,2m
Šířka	6.45m
Ponor standard	4,75m
Výtlak vynořená	712 t
Výtlak ponořená	865 t
Maximální ponor	100m
Výzbroj	6 × TT 533mm (4p,2z), 12 torpéd, 1 × 100mm, 2 × 20mm,
Pohon	diesely 1 400bhp, electro 800shp

Rychlost vynořená	14 knt
Rychlost ponořená	7,5 knt
Dosah	5 000 Nm/8,5 knt, 80 Nm/3 knt
Doba ponoření:	45s
Posádka max.	44
Postavené ponorky	Platino, Acciaio, Alabastro, Asteria, Avorio, Cobalto, Giada, Granito, Nichelio, Porfido, Argento, Bronzo, Volframio

Ponorky této třídy byly posledním rozšířením třídy 600. Vzhledem nápadně připomínaly německé ponorky, i když se jim výkony nemohly rovnat. Přesto však měly několik pozoruhodných technických vylepšení, mimo jiné protiletadlové zbraně se při ponoření zasouvaly do velitelské věže.
Třída Acciaio během války utrpěla těžké ztráty, několik ponorek ale dosáhlo úspěchu i proti těžce bráněným konvojům ve Středomoří.