Kapitán John Cromwell zvolil místo japonského zajetí smrt v potápějící ponorce USS Sculpin.

Námořní důstojník John P. Cromwell strávil většinu své kariéry na štábu. Dostal se ale shodou okolností do situace, kdy musel učinit rozhodnutí, které před ním otevíralo cestu ke smrti v temných hlubinách. Rozhodnutí, před kterým by nikdo zaručeně nechtěl stát.

Od 12. května roku 1939 prováděla v Mainském zálivu nedaleko přístavu Portsmouth americká ponorka USS Squalus (SS-192) sérii cvičných ponorů.

 Provedla jich během deseti dní osmnáct a 23. května jí čekal poslední, devatenáctý. Jenže hlavní regulační ventil se zasekl, do lodi natekla voda, která zaplavila obě strojovny, záďovou torpédovou komoru a ubikaci mužstva, kde okamžitě utonulo 26 mužů. Squalus zůstal neovladatelný ležet na dně Mainského zálivu v hloubce 74 metrů. Jen včasný zásah posádky zabránil kompletnímu zatopení lodi. 

K místu havárie připlula jiná americká ponorka, sesterská USS Sculpin. USS Sculpin byla 96 metrů dlouhá ponorka třídy Sargo. Na vodu jí spustili 27. června 1937. Její jméno znamená česky vranka, což je drobná sladkovodní ryba trávící většinu času zahrabaná na dně, protože nedokáže dobře plavat. Opravdu zvláštní jméno pro ponorku. Sculpin byl od září roku 1941 zařazen do 22 divize ponorek se základnou v Manile na Filipínách. Tam jí také zastihl začátek války a plavidlo bylo ihned vysláno na bojové mise proti císařskému Japonsku.  

USS Sculpin na snímku z června 1939:

Sculpinu se podařilo uvízlou ponorku lokalizovat a navázat s ní kontakt pomocí komunikačního kabelu, který vedl ze Squalusu na hladinu ke speciální bóji. Po nějaké době se ale kabel přerušil a tak spolu obě plavidla komunikovala pouze vyťukáváním morseovky na trup. Na scénu mezitím připlula speciální záchranná loď Falcon s legendárním ponorkovým záchranářem Charlesem „Swede“ Momsenem. Čtyři potápěči nakonec poměrně dramatickým způsobem dokázali vytáhnout a zachránit všech 33 mužů ze Squalusu. Každý z nich za to dostal Medaili cti. 

Rukávová nášivka USS Sculpin

USS Sculpin se účastnil osmi dlouhých hlídek na nejrůznější místa v Pacifiku. Za celou tu dobu dokázal potopit pouhá tři menší obchodní plavidla. Dvě potopila při své páté plavbě. Nejprve to byla Naminoue Maru poblíž Nového Irska. Následovala Sumojoši Maru plující v konvoji na trase mezi Kvajalejnem a Rabaulem. Obě plavidla měla dohromady tonáž 6652 tun. Při osmé plavbě pak u břehů Tchaj-wanu poslal ke dnu ještě Sekko Maru (3 183 tun). To byly dost chabé výsledky, které ale nijak zvlášť nevybočovaly z výkonů amerických ponorek v prvních letech války.
Na vině byla zejména mizerná torpéda Mark 14. Šlo o extrémně nespolehlivou zbraň, kterou ponorkáři doslova proklínali. I ti ze Sculpinu, kteří mnohokrát pálili salvy torpéd na tankery, torpédoborce, křižníky a dokonce i letadlové lodě. Torpéda ve většině případů selhala. Jak se asi cítili námořníci, kteří trávili desítky dnů na moři, aby pak sledovali, jak jejich torpéda vybuchují předčasně nebo se neškodně odrážejí od trupů lodí? Asi to byla pěkná deprese. 

Posádka USS Sculpin při záchranné operaci. Megafon v rukou jednoho z důstojníků  sloužil ke komunikaci s posádkami záchranných člunů

Byl to skutečně mimořádný výkon a hrdinství, o čemž svědčí i fakt, že o pouhý týden později se Britům prakticky za stejných okolností potopila při cvičné plavbě v Liverpoolském zálivu ponorka HMS Thetis.
 tomto případě záchranná operace zdaleka nebyla tak úspěšná. Ven se dostali vlastními silami jen tři námořníci, 99 dalších zahynulo a to i přes to, že záď ponorky trčela několik metrů nad hladinu. Britové záchrannou operaci zcela zpackali. 

 Ponorka USS Squalus v Portsmouthu, americké námořní základně...

 

Technická data
Třída a typ:	kompozitní diesel-hydraulická a diesel-elektrická ponorka třídy Sargo
Výtlak:	1 450 tun tun (1 470 t) na povrchu,  2 350 tun (2 388 t) ponořená
Délka	310 ft 6 in (94.64 m)
Šířka:	26 ft 10 in (8.18 m)
Výška	16 ft 7 1⁄2 in (5.067 m)
Pohon:	4 × General Motors Model 16-248 V16 dieselové motory (dva hydraulické pohony, dva pohánějící elektrické generátory),  2 × 126 článků Sargo baterie,  4 × vysokorychlostní General Electric elektrické motory s redukčními převodovkami, 2 hřídele, 5 500 Hp (4.1 MW) na povrchu,  2 740 Hp (2.0 MW) ponořená
Rychlost:	21 kts (39 km/h) na povrchu, 8.75 kts (16,21 km/h) pod vodou
Radius:	11 000 Nm (20 000 km) při rYchlosti  10 kts (19 km/h)
Výdrž:	48 hodin při rychlosti 2 kts (3.7 km/h) pod vodou
Dostup:	250 ft (76 m)
Posádka:	5 důstojníků, 54 námořníků
Výzbroj:	8 × torpédomety o průměru 8 × 21 palců (čtyři příďové, čtyři vzadu, 24 torpéd), 1 × 3 palce (76 mm) / 50 palubní dělo, 4x kulomet

 

Incident v Mainském zálivu dopadl „jen“ smrtí 26 mužů i díky rychlé pomoci USS Sculpin, která ponorku lokalizovala.

Video: unikátní dobové záběry pořízené při záchraně potopené USS Squalus

Sculpin po sérii neúspěšných hlídek čekala další, devátá, plavba. Ta se měla, minimálně co do významu, lišit od všech ostatních. Americké velení chystalo mohutnou vyloďovací operaci na atolech Tarawa a Makin v Gilbertových ostrovech. Měla tím začít ofenzivní kampaň v centrálním Pacifiku, která se měla jednou zastavit až v Tokiu. Přípravy operace Galvanic, jak se vylodění na ostrovech jmenovalo, probíhaly v maximálním utajení.  Na ponorkové loďstvo připadl důležitý úkol. Jeho plavidla měla hlídkovat před hlavní japonskou námořní základnou Truk a sledovat, zda odtud nevyplouvá japonské loďstvo na pomoc svým vojskům. Ponorky měly lodě ohlásit a napadnout. Do akce měla jít celá vlčí smečka ponorek skládající se z USS Sculpin, USS Apogon a USS Searaven. 
Američané pojímali velení vlčích smeček jinak než Němci. Ti řídili své vlčí smečky z velitelství na pevnině, odkud radiovými depešemi posílali ponorky ke kořisti. Kapitáni a jejich lodě byli v podstatě jen šachovými figurkami, se kterými hýbali důstojníci na štábu. Američané oproti tomu velení skupiny svěřili vždy přímo jednomu z kapitánů ponorek, který měl na místě taktické velení a mohl se volně rozhodovat, kam smečka popluje a na jaké cíle zaútočí. 

Sculpin nabral zásoby a torpéda v Pearl Harboru a pod velením kapitána Freda Connowaye vyrazil 5. listopadu 1943 směrem ke Gilbertovým ostrovům. Po cestě se ještě zastavil na Johnsonově ostrově k dotankování paliva. 29. listopadu z velitelství ponorek odeslali radiový rozkaz kapitánu Cromwellovi, aby zahájil zformování vlčí smečky. Nepřišla však žádná odpověď. Na velitelství ztratili přehled o situaci a netušili, co se Sculpinem je.

Kapitán USS Sculpin Fred Connawaynalezl svou smrt při její poslední plavbě

Ten dorazil 16. listopadu do určeného kvadrantu u základny Truk. O dva dny později zaznamenal operátor radaru rychlý konvoj směřující z Truku na východ. Connoway se rozhodl, že jej napadne. Bylo ale nemožné dostihnout rychle plující lodě pod hladinou a tak kapitán nařídil, aby se Sculpin vynořil a pronásledoval kořist maximální rychlostí. Jenže konvoj velmi často měnil směr, plul tzv. cik-cak, aby právě znesnadnil případný útok ponorek. Connoway se nakonec musel ponořit, protože konvoj se blížil po jedné změně kurzu přímo k němu.
Když konvoj opět změnil směr a začal se vzdalovat, Connoway nařídil vynoření a hodlal pokračovat v pronásledování. Pouhých 500 metrů od Sculpinu se ale zjevil japonský torpédoborec Jamagumo, kterého velitel konvoje nechal záměrně poněkud vzadu. Jamagumo měl Sculpin jako na talíři. Connoway vykřikl do intercomu rozkaz k okamžitému nouzovému ponoření. Sculpin se řítil pod hladinu, zatímco kolem vybuchovala první salva hlubinných bomb z Jamaguma. 

Křižník Jamagumo

První salva paradoxně Sculpin nezasáhla, ovšem druhá už ano. Způsobila však jen malé škody, alespoň tak se to Connowayovi a jeho posádce jevilo. Kapitán chvíli kličkoval a nakonec rozhodl, že se ponorka vynoří do periskopové hloubky. Chtěl se podívat, kde se Jamagumo nachází a zjednat si jasno o celé situaci. Netušil, že hlubinné bomby z japonského torpédoborce poškodily hloubkoměr, podle kterého posádka nastavuje periskopovou hloubku. Squalus tak, místo aby plul v hloubce několika metrů, zase vyplul na hladinu. Connoway sice reagoval rychle a následoval bleskový povel k nouzovému ponoření, ale Jamagumo byl připraven a zasypal Sculpin dalšími 18 hlubinnými bombami. Tentokrát bylo zle. 
Výbuchy hlubinných bomb kolem ponořené ponorky jsou jeden z nejděsivějších zážitků, jaké si člověk vůbec dokáže představit. Loď praská, na mnoha místech do ní začínají tryskat proudy vody, vypadává světlo. Do toho se ozývají stále další exploze, které lodí silně otřásají a napínají nervy námořníků na samou mez. 
Ponorka se s dieselovými motory jedoucími na maximum hnala do hlubin. Hluk motorů ale sloužil jako vodítko japonskému torpédoborci, který dál svrhával na Sculpin hlubinné bomby. Ty vyřadily mimo jiné z provozu i sonar, takže ponorka zcela oslepla a ohluchla. Connoway viděl bezvýchodnost situace a nařídil poslední zoufalý pokus. Ponorka se vynoří na hladinu a zahájí boj s Jamagumem svým 76mm dělem. 
Sculpin se vynořil z vln jako raněné zvíře. Námořníci otevřeli poklop velitelské věže a posádka bleskově přeběhla k dělu. Connoway a pár členů posádky zaujali bojovou pozici na věži. Pak se zablesklo u hlavní Jamagumových děl a byl konec. Hned první salva smetla část velitelské věže a zabila všechny v ní. Šrapnely navíc smetly do moře i celou obsluhu děla včetně velitele dělostřelců poručíka Josepha Defreese, který byl mimo jiné synem sponzora lodi. Žádný hrdinský boj, který by se možná objevil v nějakém filmu, v realitě nenastal. Ponorka neměla od začátku žádnou šanci a Jamagumo se se Sculpinem rychle vypořádal.

Poručík George E. Brown, na kterého po Connowayově smrti přešlo velení, nařídil okamžitě opustit loď a otevřít ventily. Posádka se zmrzačenou věží hnala na vzduch a skákala do vody. Brown osobně otevřel Kingstonovy ventily v podlaze velící místnosti. Tam také potkal Cromwella. Vyzval ho, aby opustil loď, ale Cromwell odmítl. V oficiálních materiálech je napsáno, že kapitán Cromwell nechtěl padnout do rukou Japonců. Bylo dobře známo, že Japonci své zajatce krutě mučí a používají i drogy, aby z nich dostali tajné informace. A Cromwell byl doslova studnicí těchto informací.
Znal plány Galvanicu i tajemství prolomení japonských tajných kódů. Měl v hlavě i dlouhodobé spojenecké strategické záměry. Toto byla jeho první plavba za celou válku a rozhodl se, že bude i poslední. Z obavy, že by z něj Japonci všechny tyto věci vymlátili, oznámil Brownovi, že v potápějící se lodi zůstane. Brown tedy opustil Sculpin, na jehož palubě kromě Cromwella bylo ještě jedenáct těžce zraněných mužů. Byl mezi nimi i podporučík W.M. Fiedler. Byl to on, kdo měl sledovat hloubkoměr a nevšiml si, že je nefunkční. Možná cítil vinu za zkázu lodi a odmítl ji opustit podobně jako Cromwell.
Sculpin se potápěl, v jeho trupu stoupala hladina vody, další proudy se valily z věže, osvětlení bylo vypnuté. Jak dlouho trvalo, než v chladné temnotě Cromwell zahynul? Těžko říct. Na palubě byly osobní zbraně důstojníků, především Colty  M1911. Ale ty neměli členové posádky u sebe, ale byly uzamčeny v trezorech. Jestli se Cromwell utopil nebo své čekání na smrt v temné ocelové rakvi zkrátil výstřelem z pistole, už se nedozvíme. Každopádně jeho rozhodnutí obětovat svůj život a zemřít na palubě potápějící se ponorky, bylo nanejvýš hrdinské a těžko pro něj hledat další slova.
Posádku Sculpinu vytáhli z vody jejich přemožitelé z Jamaguma. Jednoho těžce raněného námořníka hodili přes palubu, zbytek, 42 mužů, bylo uzamčeno v podpalubí a odvezeno na Truk. 

Tam se dělo přesně to, čeho se Cromwell obával. Desetidenní výslechy za použití násilí čekaly všechny přeživší členy posádky.  To byl ale teprve začátek. Japonci rozhodli, že zajatce převezou do Ofuny, tajného vyšetřovacího střediska námořnictva, kde se děla ta nejhorší představitelná zvěrstva. Z Truku zrovna odplouval svaz tří letadlových lodí v doprovodu těžkého křižníku Maya a čtyř torpédoborců. Zajatci byli naloženi na dvě letadlové lodě – 21 na Čújó a stejný počet na Unyó. 
30. listopadu svaz zvedl kotvy a zamířil k japonským ostrovům. 3. prosince se svaz nacházel 320 kilometrů jihovýchodně od přístavu Jokosuka. Na moři panovaly extrémní podmínky, zvedaly se ohromné vlny a vítr dosahoval síly hurikánu. Deset minut po půlnoci se Čújó otřásla dvěma mohutnými výbuchy. Americká ponorka USS Sailfish právě zasáhla letadlovou loď dvěma torpédy. Po té se ponořila, a ve dvě hodiny v noci odpálila další dvě torpéda na pomalu plující kolos. Obě zasáhla, ale Japonci stále bojovali o záchranu lodi a odmítali jí opustit. 
Konečně ráno Sailfish dorazil Čújó dalšími dvěma torpédy. Po jejich zásahu se letadlová loď převrátila dnem vzhůru a klesla pod hladinu. Zachránilo se pouhých 161 námořníků a pasažérů, 737 pasažérů a 513 námořníků zahynulo. Zahynulo také dvacet zajatců ze Sculpinu, zachránil se jediný, když se z posledních sil zachytil za záchrannou síť proplouvajícího torpédoborce.

USS Sailfish – přestavěná a přejmenovaná USS Squalus – se stala jednou z nejúspěšnějších ponorek amerického námořnictva

Čújó byla první japonská letadlová loď potopená americkou ponorkou a jediné velké japonské válečné plavidlo potopené v roce 1943. Tento úspěch si připsala ponorka USS Sailfish. Kdysi se jmenovala USS Squalus, ale po té, co se potopila při cvičné plavbě v Mainském zálivu, byla znovu vytažena, opravena a přejmenována. Ano, je to ona ponorka, kterou pomáhal Sculpin zachránit. Osud si s oběma posádkami krutě zahrál a zachránění tak po letech nevědomky potopili své vlastní zachránce. 
Do Japonska se tak dostalo jen 22 námořníků ze Sculpinu. Následovalo peklo Ofuny, mučení a výslechy a nakonec nucené práce v měděných dolech v Ašiu. 

John P. Cromwell byl navržen po válce na Medaili cti poté, co přeživší důstojník Brown vypověděl celý jeho příběh. Žádosti bylo vyhověno a Cromwell se tak stal nejvyšším ponorkovým důstojníkem, který získal toto vyznamenání. Byl po něm také pojmenován americký eskortní torpédoborec USS Cromwell spuštěný na vodu v roce 1954. Cromwellův případ dokazuje, že ani suchozemské krysy a štábní šarže nelze jen tak odepisovat a i v jejich hrudích mohou tlouct mimořádně statečná srdce.

Posádka USS Sculpin SS 191 7. března 1943