OFRII.com - Red Rocket OFRII.com - 8k wallpapers, foto OFRII.com - Samuraj - bojove umeni - zbrane OFRII.com - Svt Ponorek OFRII.com - 3D medely - 3D tisk - 3D scan OFRII.com - Akvaristika, Akvarijn ryby, Akvarijn rostliny ORFII.com - Freediving - voln potapn ORFII.com - Astrologie - horoskop, znamen, souhvzd, zvrokruhy ORFII.com - Vesmr - planety, galaxie, hvezdy ORFII.com
Menu
Reklama
AONN.cz
ALYSS SGA - Stargate: Atlantis - Hvezdna brana: Atlantida na alyss.cz
Spřátelené Weby
Gamesnici.cz - Herni web - Superhry a hry online
1HRY.cz - hry online zdarma
NIKEE HRY, superhry, 1000her, webhry, flash hry, hry online, hry zdarma
HRY2.eu - hry online, 1000her, mimoni, planeta mimonu, herna, webhry, herni, minihry
Uloz si video Nahnoji.cz
biotechart.cz - animovane obrazky GIF z oblasti biologie, technologie a umeni
webmine.cz - Monetize your web!
Globální mediální server TetriSys

Přehled hlavních typů sovětských ponorek z Druhé Světové války. 

Sovětské ponorky působily za 2. světové a následně i Velké vlastenecké války prakticky ve všech mořích a oceánech obklopujících území SSSR. Šlo tedy o Baltické moře, Černé moře, Severní ledový oceán, Tichý oceán a dokonce Kaspické moře, kde byly postupně používány ponorky M 55, M 56 a M 57 třídy M a krátce údajně i větší ponorky S 14 GEROIČESKIJ SEVASTOPOL a S 15 KOLCHOZNICA třídy S, které však brzy nalezly lepší uplatnění u Severomořského loďstva.

Stavy ponorek SSSR k vypuknutí 2. světové války 1. září 1939:

  • Baltické moře a Severní ledový oceán: 62 jednotek, základny Kronštadt, (Tallinn-Miinisadam, Riga, Klajpeda, Liepaja a Paldiski - Baltijskij: všechny tyto až po obsazení Pobaltí v roce 1940), Archangelsk, Murmansk, Poljarnyj
  • Černé moře: 30 jednotek, základny Sevastopol, Oděsa, Nikolajev, Novorossijsk, Poti, Tuapse, Batumi, Balaklava, Kerč
  • Dálný Východ: 58 jednotek, základny Vladivostok, Sovětskaja Gavaň
  • Kaspické moře: 2 jednotky, základny Astrachaň, Baku

Na některých základnách působily ponorky pouze dočasně z důvodu nedostatečného servisního zázemí, a to hlavně v průběhu prvních dvou válečných let. V roce 1941 v červnu už měl SSSR ve službě celkem 165 jednotek - byla to celosvětově největší ponorková flotila té doby.
Některé prameny uvedené pod písmeny A, B a C uvádějí jiné počty ponorek k počátku Velké vlastenecké války 22. června 1941. Je to z valné většiny způsobeno tím, že do celkového počtu operačně schopných ponorek s vycvičenými posádkami byly započteny i ponorky přejímané a přejaté ke službě, avšak neschopné operačního nasazení buď z důvodu nevycvičenosti posádek a/nebo nedokončené kompletace výzbroje a výstroje u plavidel kotvících už na základnách.

Největší, či spíše nejznámější úspěchy sovětských velitelů ponorek:

  • K-21 vel. kpt. 3. třídy Lunin 5. července 1942: útok na německou bitevní loď TIRPITZ dvěma torpédy - přes hluk dvou explozí pochybné, zda jej vůbec zasáhl (torpéda po případném minutí cíle automaticky vybuchovala na konci dráhy), Němci zásahy nepotvrdili
  • S-13 vel. npor. Marinesko 30. ledna 1945: na Baltu potopil ozbrojenou osobní loď Wilhelm Gustloff, evakuující vojáky i civilisty, ztráty 5300 - 7000 mrtvých. Na téměř stejném místě potopil 10.2.1945 ozbrojenou osobní loď General Steuben - rovněž evakuace vojáků a civilistů, ztráty 3500 mrtvých
  • L-3 vel. kpt. 3. třídy Konovalov: 16. dubna 1945 na Baltu potopena ozbrojená osobní loď Goya s evakuovanými - 7000 mrtvých.

Válečné úspěchy a ztráty sovětských ponorek - celkově:

  • Baltické loďstvo: nepříteli a neutrálům potopeno 45 lodí (1 ponorka, 1 minolovka, 1 hlídkový člun, 1 školní loď, 1 plovoucí depo, 1 remorkér, 1 přístavní bárka, 2 tankery, 2 rybářské sejnery, 37 nákladních a osobních lodí), z toho nejvíce v roce 1942 - 22 lodí. Ztráty 48 ponorek
  • Severní loďstvo: nepříteli a neutrálům potopeno 35 lodí (1 ponorka, 1 minolovka, 1 pomocná loď a 5 pomocných hlídkových lodí vojenského námořnictva, 7 různých protiponorkových plavidel, 20 nákladních lodí a tankerů). Ztráty 23 ponorek
  • Černomořské loďstvo: nepříteli a neutrálům potopeno celkem 45 lodí (43 nákladních lodí a tankerů, 2 vyloďovací čluny). Ztráty 28 ponorek
  • Tichooceánské loďstvo: Japoncům po vyhlášení války v roce 1945 potopeny 2 malé nákladní parníky pobřežní plavby, 1 kladeč podmořských kabelů, 1 rybářský sejner. V průběhu let 1939 - 1945 ztraceno celkem 5 ponorek - žádná v důsledku bojové činnosti.
  • Kaspická flotila : bojové akce ponorek kromě hlídkování a protiminové pozorovací služby nebyly. Ztráty 0.

Neutrální lodě byly potápěny v případě, že se při plavbě mimo své výsostné vody dostaly do bojové zóny daného loďstva veřejně vyhlášené jako prostor válečných akcí, kde podle námořního válečného práva používaného a uznávaného i SSSR mohly být všechny lodě potápěny bez výstrahy s výjimkou neozbrojených, tzv. nemocničních lodí bílé barvy, označených dobře viditelným symbolem Červeného kříže a v noci osvětlených, na nichž nejsou žádní ozbrojení příslušníci válčící strany a které jsou ohlášeny přes neutrální či jiné kontakty všem válčícím stranám.

V průběhu druhé světové války až do vyhlášení války Japonsku bylo Tichooceánské loďstvo jako takové pověřeno pouze zesílenou hlídkovou a průzkumnou činností (stupeň operační bojové pohotovosti č. 1) a k žádným ozbrojeným střetům s Japonci v té době nedošlo. V době bojů na Dálném Východě v srpnu 1945 bylo Tichooceánskému loďstvu ve Vladivostoku pod velením admirála Ivana Stěpanoviče Jumaševa a jemu podřízené Severotichooceánské flotile ,sídlící v přístavu Sovětskaja Gavaň pod velením viceadmirála Vladimíra Alexandroviče Andrejeva, uloženo provádět průzkumné akce a hlídkování včetně těch, které byly uskutečňovány 12 ponorkami, rozmístěnými po sektorech v Japonském moři; ponorky se měly připravit na vedení bojové činnosti v Tatarském průlivu mezi pobřežím a ostrovem Sachalin. Současně se zahájením bojových akcí 9. srpna 1945 byly ponorky v sektorech rozmístěny včas a hladinové lodě nakladly na určená místa na námořních přístupech k Vladivostoku, Petropavlovsku Kamčatskému a jinde minové zátarasy. Operační prostor loďstva sahal od východního pobřeží Kamčatky, dále jeho hranice sledovala liniii Kurilských ostrovů, přes La Pérousův průliv pokračovala do Japonského moře a končila u severního pobřeží Koreje u přístavu Wonsan. Po celou dobu až do konce bojů s Japonci sovětské ponorky v tomto prostoru žádný větší úspěch nezaznamenaly (viz výše), už vzhledem k minimálnímu lodnímu provozu v daných oblastech.

Seznam tříd sovětských a ruských vojenských ponorek od roku 1917 do roku 1945:

Typ "D" Děkabrist Série I
Typ "L" Leninec Série II
Typ "Šč" Ščuka Série III
Typ "P" Pravda Série IV
Typ "Šč" Ščuka Série V
Typ "Šč" Ščuka Série V-bis
Typ "Šč" Ščuka Série V-bis-2
Typ "M" Série VI
Typ "M" Série VI-bis
Typ "S" Série IX
Typ "S" Série IX-bis
Typ "S" Série IX-bis-2
Typ "Šč" Ščuka Série X
Typ "Šč" Ščuka Série X-bis
Typ "L" Leninec Série XI
Typ "M" Série XII
Typ "L" Leninec Série XIII
Typ "L" Leninec Série XIII - 1938
Typ "K" Série XIV (Projekt 41)
Typ "M" Série XV (Projekt 96)
Projekt REDO
Projekt APSS
Projekt APL
Projekt 95
Projekt 604 (M3-12)
Projekt modernizace ponorky B-2
Projekt ukladačů min na bázi ponorky typu "Šč"
Projekt modernizace ponorky typu "M" pro plavbu pod ledem


Třída K – Katjuša                   ponorka typu „K“ se standardním nátěrem

                                               ponorka typu „K“ se zimním nátěrem

Výtlak:             1 840 BRT na hladině, 2 095 BRT ponořená
Délka:              97,7m
Posádka:          65

Výzbroj:           10 torpédometů, 6 přední, 4 zadní (2 mimo vnitřní trup), 24 torpéd
Děla:                2x100mm děla a 2x45mm děla
Rychlost:          22,5 kts na hladině, 10 kts ponořená
Výkon:             8 400 Hp na hladině, 2 400 Hp ponořená
Dosah:             15 000Nm/9kts na hladině, 160 Nm/3 kts ponořená
Dostup:            80 m max.
12 vyrobených ponorek, z toho 5 bylo ztraceno. Sloužila u 2 skupin.

Ponorky třídy K byly sovětským ekvivalentem oceánských podmořských křižníků, jakým byl například francouzský Surcouf nebo japonské oceánské ponorky s průzkumnými letouny. I ponorky třídy K byly původně projektovány s letounem na palubě, nakonec se však od tohoto řešení upustilo. Ponorky sloužily hlavně u Severomořské a Baltské flotily, kde se i přes své rozměry víceméně osvědčily – Většinou právě na Baltu potopí 34 lodí, hlavně německých, ale i neutrálních švédských. K-21 dokonce neúspěšně napadne samotný Tirpitz. Doba ponoření byla dokonce lepší než u menších lodí typu D a L – pod 60 sekund.
Takto velké ponorky jsou, na rozdíl od některých jiných zbraní (Jedna z ponorek třídy K přežije náraz na minu a vrátí se od přístavu, jiná se po těžkém poškození hlubinnými minami německých stíhačů ponorek vynoří a zahájí souboj palubními zbraněmi, jeden člun potopí a další 2 odežene) extrémně zranitelné hlubinnými minami, většina z nich je proto ztracena právě při útoku na německé pobřežní konvoje, kde je eskorta může snadno vystopovat podle stop ruských parních torpéd a kde se v mělkých vodách ponorka takové velikosti nemá kde ukrýt.

K-21

K-3


Třída D - Děkabrist  

ponorka D-2 Narodovolec třídy Děkabrist

Výtlak:        934 BRT na hladině, 1361 BRT ponořená
Délka:         76,6m
Posádka:    53
Výzbroj:      8 torpédometů, 6 předních, 2 zadní, 14 torpéd
Děla:          1x100mm dělo, 1x45mm kanon, 
1x 7,62mm kulomet
Rychlost:    14,5 kts na hladině, 9,5 kts ponořená
Výkon:        2 200 Hp na hladině, 1 050 Hp ponořená
Dosah:        8 000 Nm/9 kts na hladině, 105 Nm/5 kts ponořená
Dostup:       90m max.


6 vyrobených ponorek, z toho 4 byly ztraceny. Sloužila u 3 skupin.

Ponorky třídy D byly prvním pokusem sovětského námořnictva o stavbu oceánské ponorky po Říjnové revoluci. Před její stavbou zakoupil SSSR plány italských ponorek Balilla a po jejich úpravě se koncem dvacátých let začalo se stavbou. Ponorky se však ve službě neosvědčily, byly totiž velice nestabilní a špatně se ponořovaly - ponoření samotné trvalo více než 2 minuty a ponorka při něm byla ještě méně stabilní než obvykle. První ponorka této třídy – D1- byla ztracena v důsledku nehody při ponoření ještě před válkou. Zbylé sloužily většinou u Černomořské flotily, po jedné navíc u flotily Severní a Baltské. Ponorka D-2 je doposud zachována v Petrohradě jako památník.


Třída P – Pravda                     

ponorka P-3 „Jiskra“ v době zkoušek

ponorka P-3 na počátku Velké vlastenecké války (léto 1941)

ponorka P-3 u Leningradu, 1942

Parametry ponorek typu P-1 až P-3 (1931)…
výtlak na hladině 931 tun, výtlak pod hladinou 1 685 tun, nejvyšší rychlost na hladině 20,2 uzlů nejvyšší rychlost pod hladinou 10,9 uzlů, délka 90 m, maximální šířka 8 m, maximální operační hloubka 70 m, maximální délka plavby 28 dní, pohon 2x dieselový motor 2 700 Hp, 2x elektromotor 550 hp výzbroj,  2x 100 mm kanón,  1x 45 mm kanón, 6x 533 mm torpédomet.

Ponorky třídy Pravda byly prvním ,,podmořským křižníkem“ v sovětském loďstvu. Projekt samotný však skončil katastrofou, lodě totiž měly velice slabou výzbroj v poměru k velikosti, dlouhou dobu ponoření okolo 3 minut, špatné výkony jak na hladině, tak i pod ní, byly nespolehlivé a nestabilní. Proto se do bojů Druhé Světové války prakticky nezapojily a sloužily hlavně jako tréninkové. U přeživších člunů byla v polovině války nahrazena nepraktická nástavba klasickou věží, používanou typem K.

P-3 s nastoupenou posádkou u zadního 100 mm děla


Třída L - Leninec


Výtlak:            1 040 BRT na hladině, 1 335 BRT ponořená
Délka:             77,9 m
Posádka:        55
Výzbroj:           6 torpédometů (Ponorky L-13 a výše měly navíc 2 záďově torpédomety), 2 torpéd, 20 min
Děla:               1x100mm dělo, 1x45mm dělo
Rychlost:         14 kts na hladině, 9 kts ponořená
Výkon:             2 600Hp na hladině, 1 250Hp ponořená
Dosah:            7 400Nm/7,5 kts na hladině, 154Nm/2,5 kts ponořená
Dostup:           75m max.

Sloužila u 4 skupin. 25 vyrobených ponorek, z toho 6 bylo ztraceno. 
Vyráběla se ve 3 verzích (II, XI a XIII).

Tyto ponorky vznikly koncem dvacátých let jako ponorky pro kladení min využívající moderních technologií. Po poradách mezi námořníky, veliteli a konstruktéry ponorek bylo rozhodnuto použít silnou torpédovou výzbroj v kombinaci s palubním dělem a minami. Sovětské námořní velení schválilo typ II do výroby jako univerzální ponorku s dlouhým dosahem použitelnou jako útočnou i jako ponorku pro kladení min, která měla klást minová pole na trasy nepřátelských lodí a  později na ně zaútočit torpédy a palubním dělem. Miny byly umístěny v suchém stavu ve dvou šachtách speciální konstrukce uvnitř trupu se zařízením pro kladení min na zádi lodi. První série ( typ II ) měly velmi dlouhou dobu ponoření, okolo tří minut. Pozdější série měly mnoho menších vylepšení týkajících se vybavení, dosahu a výzbroje. Ponorky třídy Leninec byly opravdu univerzálními ponorkami, které bojovaly na všech bojištích Druhé Světové války.


Třída M - Malyutka                                           

ponorka M třída XII

Děla:                      1x 45mm kanon
Rychlost:               13,1 kts na hladině, 7,4 kts ponořená
Výkon:                    685Hp na hladině, 240Hp ponořená
Dosah:                   1 060Nm/8 kts na hladině, 55Nm / 2,5 kts ponořená
Dostup:                  50m max.

111 vyrobených ponorek, z toho 33 bylo ztraceno (ponorky M-175, M-78 a M-94 padly za oběť německým ponorkám)
Sloužila u 5 skupin – Několik ponorek v Kaspickém moři
Vyráběla se ve 3 verzích (VI, XII a XV).

Malyutky byly vyvinuty na začátku 30, let jako typické pobřežní ponorky. Proto byly jejich výkony i celková použitelnost poměrně nízké, dosah prvních sérii byl jen 1060 nm (u pozdějších sérií 3400 nm), maximální doba strávená na moři byla 10 dní a vyzbrojena byla pouze 2 torpédy. Tyto levné ponorky, zavedené díky snadné a rychlé výrobě byly navrženy pro obranu vlastních základen, a pro uzavřená bojiště na Černém moři a Baltu. Další výhodou byla i možnost přepravovat ponorku po železnici. Mnoho těchto ponorek se převezlo i 20000 kilometrů. Používaly se na všech bojištích WWII a také na Ladožském jezeře u Leningradu. Byly to první ponorky na světě, které používaly celosvařovanou konstrukci.
Vyráběly se 3 hlavní série Malyutek, VI, XII, XV, každá měla menší vylepšení oproti té minulé (XV měla 4 torpédomety místo 2). Mnoho dalších Malyutek se vyrobilo po válce. Právě díky rychlé a levné výrobě Malyutek získal SSSR prvenství v počtu ponorek na začátku války.

M 35


Třída S - Stalinec

Výtlak:                840 BRT na hladině, 1070 BRT ponořená
Délka:                 77,8m
Posádka:            50
Výzbroj:              6 torpédometů, 4 přední, 2 zadní, 12 torpéd
Děla:                   1x100mm dělo, 1x45mm dělo
Rychlost:            19,5 kts na hladině, 9 kts ponořená
Výkon:                4 000Hp na hladině, 1 100Hp ponořená
Dosah:                9 800Nm/10 kts na hladině, 150nm/3 kts ponořená
Dostup:               85m max.

51 vyrobených ponorek, z toho 16 bylo ztraceno. Sloužila u 4 skupin. 

Ponorky Stalinec vznikly za spolupráce Německa na začátku 30. let. Vznikly na základě prototypu ponorky E-1 vytvořeného pro Španělsko v holandských loděnicích. Španělsko ale objednávku později zrušilo a tak byl roku 1932 prototyp prodán SSSR a podle něj byla později vyprojektována ponorka Stalinec. Roku 1933 podniklo 7 ruských konstruktérů a techniků cestu do Brém a provedli testy prototypu E-1 a ve spolupráci s Němci ( prototyp E-1 byl také použit při vývoji ponorek I A a později i typu IX ) provedli několik změn podle požadavku ruského námořnictva. Prototyp E-2 byl hotov na konci roku 1933. Měl větší výtlak, dosah a měl 100m dělo. 3 ponorky první série IX vznikly v Leningradu (posléze byly všechny 3 ztraceny).
Nejvíce ponorek třídy Stalinec patřilo k verzi IX-bis, která se vyráběla pouze z dílů vyrobených v Rusku.
Třída S patřila mezi nejpokročilejší a nejúspěšnější v sovětském loďstvu - Tyto ponorky potopily 7 válečných lodí a obchodní lodě o celkové tonáži přes 80 000 BRT – téměř třetinu celkového skóre sovětských ponorek.
Sovětské námořnictvo většinou bojovalo v uzavřených oblastech blízko nepříteli, takže dlouhý dosah a další výhody oceánských ponorek zde nebyly tak důležité, hlavní byla schopnost zůstat dlouho pod hladinou a nemrhat palivem při dobíjení baterií.
S 56 je dodnes k vidění ve Vladivostoku.



Třída Šč - Ščuka


Výtlak:                 577 BRT na hladině, 704 BRT ponořená
Délka:                  57m
Posádka:             38
Výzbroj:               6 torpédometů, 4 přední, 2 zadní, 10-12 torpéd
Děla:                    2x45mm děla
Rychlost:              12,5 kts na hladině, 6,3 kts ponořená      
Dosah:                 3000-4500Nm/7 kts na hladině, 100Nm/2 kts ponořená
Dostup:                90m max.

90 vyrobených ponorek, z toho 35 bylo ztraceno. Sloužila u 4 skupin.

Ponorky třídy Ščuka se vyráběly ve 3 modifikacích, označených typ II, III a V. Každá byla lehce upravena, většinou byl prodloužen trup a zvětšen dosah ponorek. Tyto ponorky byly vytvořeny pro službu v uzavřeném, malém prostoru blízko nepříteli a byly klasifikovány jako střední ponorky. Koncept byl schválen 23.1.1930 a ohromný program pro stavbu těchto ponorek pro všechny 4 flotily SSSR byl zahájen v únoru téhož roku. Existovaly i plány na stavbu 200 Ščuk, ale ty nebyly realizovány.
Ščuky vyrábělo celkem 7 loděnic, 4 v Leningradu a po jedné v Gorki, Vladivostoku a v Nikolajevu. První číslo v označení těchto ponorek znamenalo flotilu, u které sloužily ( 1-Pacifická flotila, 2-Černomořská flotila, 3-Baltská flotila, 4-Severní flotila) Proti Japoncům bojovaly tyto ponorky beze ztrát v boji (1 ponorka byla zničena vlastním torpédem ), ale u ostatních flotil měly Ščuky ztráty velké, bylo ztraceno 70% ponorek nasazených v boji.


Sovětské loďstvo nasadilo i několik ponorek cizí konstrukce – 5 starých ponorek z První Světové války
(AG), 4 ponorky kořistní, konkrétně 2 ponorky třídy Ronis, ukořistěné r. 1940 v Lotyšsku a 2 třídy Kalev z Estonska. Jedna z těchto ponorek ( Lembit) je dodnes k vidění v Tallinnu. V rámci mezinárodní pomoci SSSR získal i několik ponorek ze Spojených Států (Třída S) a několik z Velké Británie (Třída V).

Ponorka Lembit, Tallinn

Den námořníků na ponorkách, který v Rusku připomínají 19. března, byl ustaven na počest vzniku v roce 1906 nové třídy lodí národní flotily. Během více než stoletých dějin dosáhli domácí námořníci na ponorkách řady vážných vítězství a tvoří dnes spolu s raketovými vojsky strategického určení a dálkovými bombardéry jaderný štít Ruska.

V březnu 1906 vydal první ruský námořní ministr viceadmirál Alexej Birjulev nařízení o zapojení do válečné flotily dvaceti ponorek, jež byly s výjimkou „Polního maršála hraběte Šeremetjeva" pojmenovány po mořských živočiších.


Pak byl v Libavě (dnešní lotyšské město Liepaja) na Baltu založen první ruský cvičný oddíl námořníků, jehož úkolem bylo převzetí ponorek z loděnic a jejich uvedení do chodu a také výcvik posádek. Ty byly sestaveny výhradně z dobrovolníků a školení se konalo na ponorce Delfín.
Tato ponorka se stala první, která byla úředně zařazena do sestavy ruské flotily. Za rusko-japonské války 1904-1905 vykonali námořníci Delfínu osmidenní tažení na Dálném Východě, avšak torpédovat nepřítele se jim nepodařilo.
Prvním velitelem oddílu byl jmenován účastník rusko-japonské války kontraadmirál Eduard Ščensnovič, který vynaložil velká úsilí na rozvoj tohoto nového druhu námořních sil. Měl za to, že „námořník na ponorce musí být vysoce morální, nepiják, odvážný, chrabrý, nebýt náchylný k mořské nemoci, vynalézavý, klidný, rozvažný, optimistický a výborně ovládající své povolání."

Celkem před vypuknutím revoluce ruské námořnictvo mělo 73 ponorek. V první světové válce hlavní bojiště byla sice na pevnině, ale ruští námořnici se vyznamenali řadou vítězství i pod hladinou světového oceánu. 

Například 17. května ponorka Volk (neboli Vlk) pod velením nadporučíka Ivana Messera potopila za jeden den hned tři německá transportní plavidla a stala se tak nejúspěšnější ruskou ponorkou baltského loďstva. Ke konci války měl Ivan Vladimirovič na svém kontě celkem čtyři vítězství.
Je zajímavé, že jeho posádku tvořili námořnici bez bojových zkušeností. Jejich velitel po výcviku v Liepāje stihl projít službu na několika ponorkách včetně Kajmanu, na kterém se v říjnu 1915 zmocnil německého parníku Stahleck a dopravil ho na základnu ruského ponorkového loďstva.
Na Baltském moři jeho kolegové měli skóre o něco skromnější: dvě vítězství u velitele ponorky Vepr Kondrašova a po jednom vítězství u Apollinarija Nikofarakiho (Krokodil) a Rostislava Valronda (Alligator).

Ruské ponorky nešetřily nepřítele ani na Černém moři. Ponorka Tuleň pod velením Michaila Kiticyna 19. března 1916 torpédovala rakouské dopravní lodě a 1. dubna 1916 potopila turecký parník Dobrovik. Brzy nato u bulharského pobřeží Tuleň zničil čtyři nepřátelské škunery a pátý dopravil v závěsu do Sevastopolu.
Ke konci války měl Michail Aleksandrovič na svém kontě 36 vítězství, byl mnohokrát vyznamenán, a to i zlatým svatojiřským mečem za chrabrost.


První vítězství již sovětské ponorky obdržely 31. srpna 1919 po střetu Pantera (ponorky stejné třídy jako Volk) s britským torpédoborcem Victoria v jižní části Finského zálivu. S počátkem občanské války se britské válečné lodě často objevovaly v této části moře, proto velení rudého baltského loďstva vydalo rozkaz svým ponorkám zastavit činnost nepřátelských lodí.
Velitelem Pantera byl zkušený námořní důstojník Aleksandr Bachtin, který měl za sebou několik bojových misí na ponorkách Kajman a Volk a tři vyznamenání. První torpédo vystřelené Panterem cíl minulo, ale druhé přesně zasáhlo bok britského torpédoborce, který se rychle potopil.
Posádka lodi byla vyznamenána za toto vítězství náramkovými hodinkami s vyrytými jmény. Bachtin byl mezitím prvním námořníkem ponorkového loďstva, kterému bylo uděleno na tu dobu nejvyšší státní vyznamenání — řád Rudého praporu. V roce 1990 na památku plavidla, které otevřelo bojové skóre sovětských ponorek, jméno Panter bylo přisvojeno jaderné ponorce K-317.
Bojových operací Velké vlastenecké války se účastnilo 170 sovětských ponorek, jež k začátku války tvořily nepočetnější typ válečných plavidel.
Mnohé z nich dosáhly válečných vítězství, jako například ponorka M-172, které velel Izrail Fisanovič. Během 17 bojových misí ponorka potopila v Baltském moři 13 nepřátelských lodí, mezi kterými byly dvě velké válečné lodě. Posádka ponorky byla mnohokrát vyznamenána vojenskými řády a medailemi a její velitel v dubnu 1942 dostal vyznamenání Hrdina Sovětského svazu.
Za „nesmrtelnou ponorku" označovali minonosku Lembit (dříve působící v estonském námořnictvu), které od roku 1941 velel Aleksej Matijasevič. Ponorka úspěšně pokládala mořské miny a účastnila se úspěšných torpédových útoků, během kterých došlo k potopení sedmi nepřátelských dopravních lodí a jedné minolovky.
Neméně úspěšný osud měla ponorka S-56, které velel Grigorij Šedrin. Během Velké vlastenecké války ponorka byla 19krát prohlašována za zničenou, avšak stále pokračovala ve službách sovětskému námořnictvu a její posádka potopila 4 lodě, z nichž dvě byly válečné. V roce 1944 S-56 byla vyznamenána řádem Rudého praporu a na začátku roku 1945 obdržela řád gardy.
Hlavní ztráty nanesly sovětské ponorky nepříteli ke konci války. Dobíjením zbytku Kriegsmarine sovětští námořníci vnesli svůj vklad do společného vítězství nad mocným a silným nepřítelem.


30. ledna 1945 sovětská ponorka S-13 pod velením Aleksandra Marineska torpédovala v Baltském moři největší dopravní loď Wilhelm Gustloff (s výtlakem 25 484 tun). Zhynulo přibližně 5 tisíc osob včetně několika stovek příslušníků nacistických ponorkových posádek.

9. února 1945 ponorka pod velením Marineska potopila další velkou dopravní loď General von Steuben (výtlak 14 660 tun). V důsledku detonace převážené munice se loď potopila během 15 minut. Ztráty nepřítele dosahovaly 3600 osob. Podle celkové tonáže potopených nepřátelských lodí se Aleksandr Ivanovič stal rekordmanem mezi veliteli sovětských ponorek.

V noci z 16. na 17. dubna 1945 sovětská ponorka L-3 pod velením Vladimira Konovalova potopila v Gdaňském zálivu velkou německou transportní loď Goya s výtlakem 5 230 tun. Bylo zabito 7 tisíc lidí včetně 1,5 tisíce vojáků čtvrté tankové armády. Konovalovi se podařilo vyhnout se hlubinným bombám,
posádka se šťastně vrátila na základnu.

Vrak ponorky, který našli švédští hledači vraků, podle všeho velmi pravděpodobně patří ruské ponorce třídy Som (Sumec). Ta byla součástí ruského imperiálního námořnictva a potopila se u švédských břehů po srážce se švédskou lodí v roce 1916.

Ponorky
© Ofrii 2012 - kontakt
NIKEE.net
ALYSS.cz
SIFEE.biz
ENKII.cz
OFRII.com