proč šla nacistická U-1206 ke dnu

Němečtí inženýři přišli se systémem, který vypouštěl obsah toalety u-bootů přímo do moře. Nahradili tak původní systém, kdy se odpad uchovával ve speciální nádrži a vyprazdňoval se až v přístavu. Jak ukázal případ ponorky U-1206, obsluha byla složitá a dokonce nebezpečná.

Němci nad managementem odpadů na ponorkách bádali po celá léta a dá se zodpovědně říct, že v této oblasti byli na špici. Už v průběhu války vynalezli způsob, kterým ponorky mohly vypouštět obsah toalety do vody. Problém byl v tom, že to mohly provádět pouze ve velmi malé hloubce pod hladinou. Jenže tento způsob byl velmi nebezpečný, protože spojenecká letadla a lodě velmi účinně hlídkovaly proti ponorkám, které proto trávily většinu času hluboko ponořené. V roce 1945 ale němečtí inženýři tento způsob zdokonalili.

Vyvinuli natlakovanou toaletu, která vypouštěla obsah do moře i ve velmi hlubokém ponoru. Vývoj v této oblasti dospěl ke svému vrcholu, zdálo se. Jenže tato vysokotlaká toaleta byla mimořádně komplikované zařízení složené z několika natlakovaných a vzájemně propojených nádrží. Na konci byl speciální vzduchový uzávěr, aby obsah nebyl vypuštěn do vody omylem. Na palubě každé ponorky byl jeden specialista na opravy a obsluhu tohoto systému.

U-1206 byla jednou z nejmodernějších ponorek a byla vybavená právě tímto novým záchodem. V dubnu 1945 byla ponořená hluboko v moři asi deset kilometrů od břehů Skotska. Kapitánem ponorky byl Karl-Adolf Schlitt. Byl to právě on, kdo se rozhodl, že si potřebuje dát sprchu, a tak zalezl do kabiny koupelny spojené i s toaletou. Věděl, že celý systém je velmi složitý, a protože s ním neuměl správně zacházet, raději zavolal pověřeného specialistu. Ten ale udělal nepochopitelnou chybu a místo uzávěru vody sprchy otevřel uzávěr toalety. Do kabiny se začala valit mořská voda a obsah septiku plný exkrementů.

Voda se rychle dostala také k bateriím, kde interakcí začal vznikat jedovatý chlór, který se šířil útrobami ponorky. Kapitán rychle nařídil vynoření a vyvětrání ponorky. Jenže při vynoření byla ponorka zpozorována britskými hlídkovými letadly, kterými se oblast jen hemžila. Ty okamžitě napadly ponorku, a tak Schlitt nařídil opuštění lodi. Všichni muži se zachránili na člunech a dopluli ke skotským břehům. Díky tomu přežili paradoxně těch posledních pár týdnů do konce války.