U-864, operace CAESAR

Norská vláda nechá vytáhnout z mořského dna německou ponorku U-864. Potopili ji Britové před téměř 65 lety. Vrak skrývá náklad 67 tun nebezpečné rtuti. Oslo původně plánovalo vrak zakrýt betonovým sarkofágem.

Ekologičtí aktivisté upozorňují už několik let na nebezpečí, které rtuť pro životní prostředí znamená. Vrak vyzvedne specializovaná nizozemská společnost. Podle odhadů by mohly náklady dosáhnout více než jedné miliardy norských korun (přes 3,14 miliardy Kč).

Původně v roce 2007 vláda rozhodla o zabetonování vraku právě kvůli vysoké ceně vyproštění plavidla. Změnu v názoru kabinetu vysvětlila norská ministryně rybolovu Helga Pedersenová tím, že se záměr setkal s nesouhlasem obyvatel pobřeží a konzervace trosek by znamenala riziko pro rybolov.

Ponorka dlouhá 87,5 metru a těžká 1 400 tun vyrazila z norského Bergenu 7. února 1945. Mířila s vojenskými vývojovými plány a konstrukčním materiálem do Japonska. Na palubě bylo 70 členů posádky a další tři spolucestující.

Když stroj objevila britská ponorka HMS Venturer, vydal německý kapitán rozkaz k ústupu zpět do bergenského přístaviště. Britům se ale nakonec podařilo německý stroj potopit. Nikdo zkázu U-864 nepřežil. Plavidlo se podařilo najít na mořském dně až v roce 2003.

Záběry ze zkoumání vraku ponorky

Video: U-864 Hitlerovo poslední smrtící tajemství (dokument)

Operace CAESAR bylo krycí označení německé tajné mise za 2.světové války. Jejím cílem bylo poskytnout spojencům Německa, Japoncům, pokročilou technologii Říše, aby dodala na síle poněkud zadrhávajícímu soukolí vojenské mašinérie země vycházejícího slunce. Pokud by se to podařilo, musela by být část amerických vojáků přesunuta ze západní fronty do tichomoří a přesně v to Hitler doufal. Pro misi byla vybrána ponorka U‑864, velel jí korvetní kapitán Ralf-Reimar Wolfram.

Německá ponorka U‑864 dostala za úkol dopravit do Japonska technickou dokumentaci ke zbraním a zařízením, u nichž panovalo přesvědčení, že ještě mohou zvrátit průběh války, a také pro vojenské účely určený náklad rtuti. Kromě toho převážela i důležité pasažéry. Byli to: Rolf von Chlingensperg a Riclef Schomerus (technici Messerschmittu), Tadao Yamoto (japonský expert na akustická torpéda) a Toshio Nakai (japonský odborník na palivo).

Počátkem roku 1945 bylo v Německu vydáno nařízení zničit veškerou archivní dokumentaci v případě kapitulace. A mnoho jí skutečně zničeno bylo. Jediný známý záznam lodního nákladu U‑864 tak pochází z archivů ULTRA v Londýně. Týká se ponorky zapojené do operace CAESAR a na okraji papíru je rukou napsáno: U‑864.

• Seznam nákladu U‑864:
• technická dokumentace a díly na ME 163 (bezocasý letoun na raketový pohon)
• technická dokumentace a díly na ME 262 (stíhací letoun s proudovým motorem)
• výkresy a díly JUNKERS
• výkresy BMW
• výkresy WALTER
• informativní podklady pro naloděné techniky
• výkresy na MB 511 (motor používaný v rychlých motorových člunech)
• výkresy na ponorky CAPRONI (miniponorky typu CA nebo CB nebo obou)
• výkresy na MG 151 (letecký kanón)
• výkresy na palivové čerpadlo
• výkresy na letadlo CAMPINI (zřejmě CC.2, 1.létající proudový letoun na světě)
• výkresy na kompresor a spalovací turbínu ISOTTA-FRASCHINI
• výkresy na letecký fotoaparát OFFICINE GALILEO
• výkresy na radar SIEMENS
• technická dokumentace na FREYA (radar systému včasného varování)
• technická dokumentace bitevní lodi BISMARCK (zřejmě)
• výkresy na ponorku typu SATSUKI (typ buď IXC nebo IXC/40 nebo oba)
• plány pro výrobu rozvaděčů
• technická dokumentace k produktům firem BOLINDER, ZEISS a KREISEL-GERÄTE
• 1857 nádob s rtutí

Průběh mise
U‑864 opustila i s nákladem 5.12.1944 Kiel, Německo. O 4 dny později dorazila do Hortenu, Norsko. Během plavby nastaly četné problémy se šnorchlem, zařízením umožňujícím používat dieselové generátory k dobíjení baterií bez vynoření, a před cestou do Japonska ho bylo bezpodmínečně nutné opravit. Cestou do Bergenu, Norsko, narazili na dno a kvůli opravě se zastavili ve Farsundu. Do Bergenu tak dorazili až 5.1.1945. Během spojeneckého náletu 12.1.1945 byli ještě v doku (viz obr. 1) a utrpěli při něm menší škody. Po dokončení oprav se vydali na moře. Objevily se však problémy s jedním z motorů, které si vyžádaly návrat zpět do Bergenu. Při plavbě v periskopové hloubce byl 9.2.2010 zachycen zvuk jejich poškozeného motoru britskou ponorkou HMS Venturer (viz obr. 2), které se poté podařil i vizuální kontakt. U‑864 o nepříteli zřejmě nevěděla, dál plula v periskopové hloubce a jediným obranným opatřením byly změny kurzu. Poručík James Stuart Launders, velitel HMS Venturer, po několika hodinách sledování usoudil, že už zná vzorec oněch změn a že dokáže určit s dostatečným předstihem a přesností co U‑864 udělá. Rozhodl se zaútočit. HMS Venturer postupně vypustila 4 torpéda. Toho si němci samozřejmě všimli a ihned zahájili protiopatření. První 3 torpéda minula, čtvrté zasáhlo cíl. Následoval výbuch a U‑864 klesla ke dnu s nákladem i celou posádkou. Bylo to poprvé v historii, kdy byl z ponorky úspěšně veden útok na jinou ponorku plující pod hladinou.
Náklad rtuti v rezivějícím vraku je časovanou ekologickou bombou. Pokud dojde k jejímu úniku, bude to mít katastrofální dopad na životní prostředí. Ve světle této neradostné představy začalo být zřejmé, že je nutné vrak lokalizovat a zjistit skutečný stav věcí. První impuls k nalezení U‑864 byl zaznamenán v září 1997. Samotné hledání začalo na jaře 2001, ovšem ponorku se podařilo Norskému královskému námořnictvu, údajně po upozornění místního rybáře, lokalizovat až začátkem roku (v únoru nebo březnu) 2003. Ležela, rozlomená na dvě hlavní části, v hloubce 150 až 175 metrů, přibližně 2 námořní míle západně od ostrova Fedje, správní obvod Hordaland, Norsko.

Události následující po lokalizaci vraku:
2003, srpen - Hans-Rudolf Rösing, námořní kapitán německého válečného loďstva za 2.světové války, poskytuje rozhovor ohledně U‑864. Potvrzuje, že se byl na její palubě rozloučit těsně před tím, než opustila Bergen. O úkolu a nákladu, který jí byl svěřen, nevěděl nic kromě toho, že byla na tajné misi a pod plnou kontrolou admirála Hanse-Georga von Friedeburga. Podle jeho názoru nikdo jiný v německém námořnictvu poslání U‑864 neznal. Tvrdí také, že všechny informace z von Friedeburgova archivu byly v květnu 1945, po německé kapitulaci, zničeny.

2003, podzim - Jsou provedeny testy usazenin na mořském dně, které prokazují vysokou koncentraci rtuti v okolí vraku.

2004 - Zahájen odběr vzorků ryb a mořských živočichů v dotčené oblasti. Plánovaná doba sledování je 1 rok.

2005, podzim - Je vydáno doporučení těhotným a kojícím ženám, aby nekonzumovaly ryby a mořské živočichy vylovené v okolí ponorky. Probíhá průzkum vraku. V jeho rámci jsou vyzdviženy 2 nádoby s rtutí, jedna kovaná a druhá svařovaná. Po otevření se ukazuje, že jedna nádoba obsahuje 36 kg (2,7 litrů) rtuti. Měřením v okolí vraku je rovněž zjištěna radiace, ovšem stopy po oxidu uranu se nalézt nepodaří. Průzkum nakonec neposkytl dostatek podkladů, aby bylo možno odpovědět na otázku jakým způsobem se má s vrakem naložit. Parlament proto poskytuje na dokončení šetření 14,7 milionů norských korun (NOK; 1,00 NOK = 3,14 CZK).

Seznam lodního nákladu uvádí 1857 nádob. Uvažujeme-li jako průměrnou hmotnost rtuti v jedné nádobě oněch zjištěných 36 kg, pak celková hmotnost tohoto nebezpečného nákladu je přibližně 67 tun. Svařovaná nádoba vykazovala únik rtuti malými otvory ve svaru. Kovaná měla místy korozí zredukovanou sílu stěny o 80%, což, pravděpodobně do 10 až 30 let, povede k podobnému úniku.

Některé zdroje uvádějí, že U‑864 přepravovala i materiál pro výrobu jaderné zbraně. Ani seznam lodního nákladu, ani měření na místě havárie však toto tvrzení nepotvrzují. Zřejmě se tak jedná o záměnu s jinou ponorkou, v úvahu připadá například U‑234.

2006 - Jürgen Oesten, korvetní kapitán německého námořnictva sloužící na ponorkách v průběhu 2.světové války, který velel U‑861 při její úspěšné plavbě s nákladem rtuti, uvádí, že při takovýchto operacích byly všechny nádoby s rtutí uloženy v kýlu ponorky (viz obr. 3), kde nahradily standardní olověnou zátěž.

2006, květen - Je přiděleno 28 milionů NOK na pokračování vyšetřování.

2006, podzim - Probíhá další průzkum vraku a jeho okolí. Cílem je ověřit přítomnost rtuti v kýlu ponorky a zjistit stav nádob, ve kterých je uložena. Během podmořských prací dochází k posunu vraku. To vede k ukončení činnosti, neboť pokračovat by znamenalo příliš velké riziko.

2006, září - V oblasti je vyhlášen zákaz rybolovu.

2006, prosinec - Norská pobřežní správa (Kystverket) předává Ministerstvu rybolovu a pobřežních záležitostí (Fiskeri- og kystdepartementet) zprávu v níž doporučuje vrak uzavřít do jakéhosi sarkofágu a podobně zabezpečit i rtutí kontaminované usazeniny na mořském dně.

2007 - Norská vláda rozhodla ponechat ponorku na mořském dně a překrýt ji sarkofágem. Je za to ovšem kritizována. Její rozhodnutí je označováno za špatné a ukvapené, veřejnost, rybáři, ani ekologické organizace s takovým řešením nesouhlasí. Navíc se objevují spekulace, že část ponorky, konkrétně střední sekce v oblasti bojové věže (viz obr. 3), chybí, a může být poměrně daleko od zbytku vraku. To by znamenalo, že v případě uzavření dvou hlavních částí a jejich okolí do ochranného krunýře, by několik tun rtuti stále nebylo nijak zajištěno. Podle jiných byla střední část ponorky zničena a znečitelněna při výbuchu, neboť k zásahu došlo podle všeho právě tam, neodtrhla se od trupu a hledat ji tudíž nemá význam.
Pravděpodobnější se jeví druhá varianta. V takovém případě nejspíš došlo k poškození alespoň části nádob s rtutí ze střední sekce a jejich rozmetání po širokém okolí.

2007, duben - Ministerstvo rybolovu a pobřežních záležitostí se rozhoduje pro další pátrání po alternativních možnostech záchrany před tím, než učiní konečné rozhodnutí ohledně nákladu rtuti. Je na to vyčleněno 15 milionů NOK.

2007, září - Norská pobřežní správa pověřuje DNV (Det Norske Veritas) dalším zkoumáním různých alternativ záchranných operací.

2008, listopad - Ohledně případného vyzdvižení U‑864 je uzavřena smlouva na 800 milionů NOK s nizozemskou záchranářskou společností Mammoet, stejnou která vyzdvihávala ruský Kursk.

2009, leden - Norsko dochází k rozhodnutí ponorku vyzdvihnout. Zdůvodňuje to obavami o životní prostředí, rybáře a místní obyvatele. Záchranná operace je plánována na rok 2010.

2009, zima - Vyzdvižení ponorky je pozastaveno. Skupina pověřená její záchranou se zdráhá pokračovat podle současné smlouvy. Odhadované náklady se totiž mezitím vyšplhaly někam mezi 1,2 a 2,2 miliardy NOK, což je dvojnásobek původního předpokladu. Nicméně nová zpráva norského Institutu dopravní ekonomiky a norské organizace zaměřené na řízení projektů Dovre Group kritizuje nizozemskou záchranářskou společnost, stěžuje si na nejasnosti v několika oblastech a uvádí, že pokračování operací podle současné smlouvy není vhodné. Místo toho doporučuje, aby na záchranu ponorky byly vyžadovány nové nabídky.

2010 - Je rozhodnuto o dalším zkoumání U‑864 před tím, než bude vyzdvižena, protože dřívější výzkum není pokládán za dostatečně důkladný. Novým termínem pro možné vyzdvižení vraku je rok 2012.

Srovnání metod eliminace nebezpečného nákladu
Překrytí vraku a jeho okolí sarkofágem - Finanční náklady nejsou tak vysoké jako u druhé metody, ovšem v dlouhodobějším horizontu lze očekávat problémy. Odborníci poukazují na to, že: (a) v důsledku váhy překryvu může dojít ke zhroucení vraku (b) i když bude ponorka pod sarkofágem, stále bude existovat riziko samovolného výbuchu torpéd, tím poškození nádob s rtutí a silného znečištění životního prostředí (c) nestabilita dna, způsobená například zemětřesením, může vést k poškození překryvu (d) není žádná záruka neustálého sledování stavu nádob po prakticky neomezeně dlouhou dobu.

Vyzdvižení vraku a nádob s rtutí z mořského dna - Jedná se o dražší, ale z ekologického hlediska jednoznačně čistější projekt. Obavy panují především z poškození vraku během záchranných prací a výbuchu torpéd při manipulaci s trupem ponorky. Pokud by k něčemu z toho došlo, mohlo by to skončit únikem rtuti a tím ekologickou katastrofou. Ovšem zástupci Smit International, společnosti, která se podílela spolu s firmou Mammoet na vyzdvižení Kursku, prohlašují, že vrak je ve vhodném stavu pro vyzdvižení a i kdyby při záchranných pracích nějaká rtuť unikla, bude snadné ji zachytit před tím, než se rozšíří do okolí. Vědí, o čem mluví. V roce 1933 totiž jejich divize Smit Tak vyzdvihla z mořského dna podobnou ponorku, U‑534, a při této operaci se bylo nutné, kromě samotného vyzdvižení, rovněž vypořádat s rizikem výbuchu torpéd. Tyto závěry potvrzuje i Georg Eide, generální ředitel Eide Marine Services, další společností zabývající se záchrannými pracemi na moři, který tvrdí, že mají k dispozici kompletní technologii pro vyzdvižení vraku bez poškození životního prostředí a s jen malým rizikem exploze.

U‑534 je nyní rozdělena na 4 části a vystavena ve Woodside Ferry Terminal, Velká Británie; kontakt: Mersey Ferries, Woodside, Birkenhead, Merseyside CH41 6DU, Tel.: 0151 330 1473, Fax: 0151 647 0937. Každý si tak může prohlédnout vnitřek ponorky, aniž by do ní vstoupil a tedy bez případných obav ze stísněného prostoru.

Asi by nebylo správné, aby pro volbu metody záchrany byla rozhodující finanční stránka věci. V sázce je totiž hodně. Ekologická katastrofa, a tou únik 67 tun rtuti do oceánu bezesporu je, by znamenala zničení nebo významné poškození mořského života podél norského pobřeží, nejistou budoucnost tamních obyvatel a v neposlední řadě ohrožení zdraví kohokoli kdo by konzumoval mořské plody pocházející z postižené oblasti.