Rusko bylo, je a s jistotou lze říct, že i bude ponorková supervelmoc. Kdy a jak se tajemná podmořská plavidla stala nedílnou součástí ruského a sovětského námořnictva? Jaké typy ponorek byly a jsou v jeho výzbroji? A jak bylo sovětským námořníkům v útrobách ponorek v horkých dnech studené války v Karibském moři či Perském zálivu? To vše se dočtete v následujícím obsáhlém pojednání o sovětských a ruských ponorkách.
Na jaře 1906 byl v Rusku zveřejněn výnos O klasifikaci válečných plavidel ruské carské flotily. Právě tento výnos se stal základem pro vytvoření „podmořské flotily“ Baltského moře a vznik první základny ruských ponorek v Libavě (Lotyšsko).
Car Nikolaj II. „si uráčil přikázat“, aby do klasifikace byly zařazeny také „podvodní lodě“, tedy ponorky. V textu výnosu byly dokonce uvedeny názvy všech 20 do té doby postavených ponorek. Nařízením ministerstva námořnictví pak se ponorky staly samostatným druhem plavidel a dostaly oficiální název „utajená plavidla“.
Během dnes již více než 111leté historie prošel vývoj ponorek několika fázemi – od malých „utajených plavidel“ až po strategické raketové nosiče na jaderný pohon. Od prvního okamžiku, kdy se staly součástí námořní flotily, však ponorky byly a jsou ztělesněním nejprogresivnějších vědeckých a technických myšlenek a nápadů a moderních konstrukčních řešení.
Generace ruských a sovětských ponorek.
V ruském loďařském průmyslu se stalo ustáleným zvykem dělit konvenční i atomové ponorky do čtyř generací.
První generace ponorek se ve své době stala absolutním průlomem ve vojenském námořnictvu. V těchto dieselelektrických ponorkách ovšem zůstaly zachovány jak způsoby získávání a využívání elektrické energie, tak i většina systémů požívaných hladinovými plavidly. Právě na projektech těchto ponorek byly odhalovány další zákonitosti hydrodynamiky.
Druhá generace ponorek získala jaderný pohon prostřednictvím atomových reaktorů a elektronickou výbavu. Charakteristickým znakem této generace se stala snaha o optimální tvar trupu pro plavbu pod hladinou, což umožnilo nárůst rychlosti plavby pod hladinou až na 25–30 uzlů (u lodí dvou projektů dokonce přes 40 uzlů, tj. téměř 80 km/h).
U třetí generace byl největší důraz kladen na pokrok jak v oblasti rychlosti plavby, tak i nenápadnosti a skrytosti před protivníkem. Ponorky této generace měly velký výtlak, pokročilejší výzbroj a vyznačovaly se i lepšími podmínkami pro pobyt posádky. Poprvé také na nich bylo instalováno zařízení pro vedení radioelektronického boje (REB).
Čtvrtá generace ponorek se vyznačuje dalším zvýšením bojových schopností a možností a tišším chodem. Vybaveny jsou mj. také elektronickými systémy, které jim umožní zjistit a lokalizovat protivníka dříve či na větší vzdálenost.
V současné době pracují ruské vývojové a konstrukční kanceláře na již páté generaci ponorek, které opět využijí ty nejnovější objevy, vynálezy a technologie.
Na příkladech „rekordních“ projektů, nesoucích v charakteristice předponu „nej“ či přívlastek „první“, je možno vysledovat, v čem spočívají zvláštnosti jednotlivých etap vývoje ruské ponorkové flotily:
Hrdinské Ščuky Velké vlastenecké války.
Na osud posádek dieselelektrických ponorek typu Ščuka (Štika), Srednaja, Maljutka a dalších měla vliv jedna z nejtragičtějších a nejtěžších stránek ruských dějin – Velká vlastenecká válka. Té se z ruské strany zúčastnilo více než 260 ponorek různých tříd, o různém výtlaku a s různou výzbrojí. Nejpočetnějším a nejznámějším typem tohoto období však byly ponorky třídy Ščuka o výtlaku 706 tun.
Ze 44 ponorek Ščuka, které byly zapojeny do bojů, jich bylo 31 zničeno – až do současné doby jsou nalézány vraky zničených ponorek této třídy v Baltském a Černém moři.
Ještě před Velkou vlasteneckou válkou však byly schopnosti Ščuk prověřeny v sovětsko-finské válce, během které právě ponorky jako první ze sovětské flotily použily zbraně.
Celkem bylo v třicátých a čtyřicátých letech postaveno 86 ponorek této třídy a ty pak sloužily u všech flotil Sovětské armády. Vojenští historikové uznávají, že projekt Ščuka měl řadu podstatných nedostatků, význačnými přednostmi Ščuk však byla naopak nízká výrobní cena, dobré manévrovací schopnosti a odolnost. Postaveno bylo celkem 6 sérií ponorek této třídy; ty byly postupně vylepšovány jak po technické stránce, tak i co se týká výzbroje. Dvě ponorky této třídy byly v roce 1940 jako první vybaveny zařízením pro vypouštění torpéd bez použití stlačeného vzduchu. Tento systém je velmi významný z pohledu zachování utajenosti ponorky před nepřítelem.
Poslední „Štiky“ sloužily v ruské námořní flotile až do konce 50. let.
Pětasedmdesát Broučků Sovětského svazu.
V roce 1955 byl v CKB-18 (Центральное конструкторское бюро – Ústřední konstrukční kancelář, dnes CKB MT Rubin) zpracován projekt víceúčelové oceánské ponorky označený jako projekt 641 (v kódu NATO Foxtrot).
Tyto dieselelektrické ponorky druhé generace byly až do počátku 70. let právem považovány za nejlepší na světě (familiárně o nich sovětští námořníci hovořili jako o „broučcích“ kvůli písmenu B, které tyto ponorky měly v palubním čísle).
Na výrobu nových ponorek byla použita vysoce legovaná ocel AK-25, vzdálenost dosažená během jedné plavby se zvýšila až na 30 tisíc mil, rychlost plavby pod vodou na 16 uzlů a autonomnost na 90 dní.
Formálně jsou za ponorku postavenou Ruskem v největším počtu kusů považovány ponorky projektu 613 (bylo jich postaveno 215 ks). Při stavbě těchto ponorek byla ale využita řada konstrukčních řešení z německých ponorek Projektu 21. Největší množství jednoho typu ponorek postavených na základě skutečně pouze domácího vývoje tak náleží ponorkám projektu 641. Všech 75 plavidel bylo postaveno v Admirálských loděnicích v Leningradu. „Projekt 641" předpokládal vybavení ponorky v té době nejmodernějšími prostředky navigace, pozorování a spojení. Během stavby prvního plavidla byla provedena ještě řada prací na další modernizaci, osvojovali jsme si při ní nové výrobní technologie. Stavba přitom byla zahájena 3. října 1957 a již v prosinci 1958 byla ponorka předána námořnictvu,“ konstatoval Jakov Ger, vedoucí stavby ponorek projektu 641.
Na rozdíl od mnoha dalších je projekt 641 unikátní také tím, že u žádné z ponorek této řady nedošlo na moři k havárii z důvodu technické závady.
A ještě jedno prvenství: ponorka projektu 641 se stala v historii SSSR první, která byla stavěna i pro export. V září 1967 byla vojenskému námořnictvu Indie předána ponorka B-51 Kalvari, postavená v rámci projektu 641I.
Mezi ponorkami postavenými v Admirálských loděnicích je několik takových, které byly po vyřazení ze služby upraveny na muzea nebo slouží jako památkové objekty. Z ponorek projektu 641 je takových pět. Najdeme je v Petrohradu, Kaliningradu, v městě Vytegra (Vologdská oblast) nebo v indickém městě Vizaghapatnam. Ponorka B-427 pak je umístěna jako exponát v Námořním muzeu USA u Long Beach.
Ponorky v Karibské krizi.
Čtyři ponorky projektu 641, B-4 Čeljabinskij komsomolec, B-36, B-59 a B-130, se zúčastnily operace Kama během Karibské krize. Přečtěte si, jak na to vzpomíná přímý účastník událostí, kapitán druhého stupně Anatolij Andrejev:
„Když v roce 1962 vyhlásily Spojené státy námořní blokádu Kuby, Chruščov (tehdejší generální tajemník KSSS) vydal příkaz přesunout do Karibského moře ponorky. V případě, že by byly napadeny sovětské lodě mířící na Kubu, měly ponorky zaútočit proti americké flotile. 30. září vydalo velení příkaz, abychom vyrazili. V sestavě 69. brigády Severní flotily vypluly směrem ke Karibskému moři 4 ponorky. Byl jsem v té době zástupcem velitele ponorky B-36 – a jak se ukázalo, byla tato plavba nejdelší za celou moji vojenskou kariéru.
Protože jsme v první fázi plavby nedostali nařízen kurs, připravili si lodní navigátoři mapy všech světových oceánů. Vypluli jsme z Kolského zálivu v noci na 1. říjen a jen jsme hádali: Albánie, nebo Jugoslávie? Alžír, nebo Egypt? Nebo snad Angola?“
Podle Andrejeva pluly ponorky po hladině průměrnou rychlostí zhruba 6 uzlů.
V Atlantiku přepadla loď taková bouře, s jakou se posádka nesetkala nikdy předtím ani potom.
„Vlny dosahovaly výšky 10 až 12 metrů až se pod jejich nárazy ponorka pokládala na bok. Pluli jsme prakticky naslepo. Periskopy byly k ničemu, protože kdybychom je vysunuli, bouře by je prostě urvala. Žádný strach jsme ale neměli, protože jsme své ponorce věřili. Loďaři v Admirálských loděnicích ji sestrojili tak, že jakmile vlna přešla, sama se ponorka vrátila do původní polohy.“
Až po deseti dnech plavby, když minuli Anglii, otevřel kapitán ponorky obálku a oznámil posádce cíl plavby: Kuba, přístav Mariel.
Jak se ponorka blížila k Americe, narůstalo v posádce napětí. Stále častěji musela ponorka pod hladinu, aby se skryla před letouny. Pak dal kapitán příkaz k zaujetí pozice u průlivu Caicos. Teplota dosahovala v té době v některých úsecích ponorky až 57 °C. Na lodi byl zaveden přísný režim spotřeby pitné vody – pohár na osobu a den.
Další výstup na hladinu 26. října přišel ponorku a její posádku draho. „Vystoupali jsme na periskopovou hloubku. Všude byl klid, ale po několika minutách se náhle ozval velmi silný signál lodního radaru přikazující rychlé ponoření. Ponořili jsme se do hloubky 25 m, vtom se však ozval sonar a nad ponorkou zarachotily lodní šrouby tak silně, až jsme všichni skrčili hlavu mezi ramena. Rychle jsme sestoupili do 50 metrů, ale torpédoborec už o nás věděl. Během chvíle připluly do naší oblasti další dvě lodi. V těch minutách bylo prostředí v jednotlivých úsecích ponorky téměř nesnesitelné – k nedostatku vzduchu a vysoké teplotě se přidaly i ohlušující zvuky sonarů. Několik dní jsme takhle prožili v těžkém napětí, zatímco jsme se snažili od hladinových lodí odpoutat.“
Teprve 31. října za rozbřesku se ponorka vynořila. Posádka vysílačkou informovala velení o své poloze. Odpověď ale nepřišla. Prvního listopadu tak kapitán ponorky rozhodl odpoutat se na vlastní pěst. Pak projel za jasného denního slunce těsně kolem ponorky americký torpédoborec. Na jeho velitelském můstku byl pouze důstojník ve službě a signalisté. Na ponorce byl vyhlášen bojový poplach. Aby na sebe ponorka neupozornila, byl vydán rozkaz nechat vysunutý periskop, nestahovat lodní vlajku ani vysílací anténu. Jakmile se torpédoborec nepatrně vzdálil a začal se obracet, ponorka se rychle ponořila. Pak nabrala plný chod a americkou loď podplula, což jí umožnilo se konečně odpoutat.
O této unikátní plavbě se dlouho mlčelo. Později byla hodnocena jako naprostý hazard; vždyť do Karibského moře byla vyslána plavidla přizpůsobená pobytu v Arktidě. Po zkušenostech B-36 byl proto celý projekt upraven – mimo jiné bylo nainstalováno vodní chladící zařízení, výkonnější hydroakustické přístroje a byla také snížena hlučnost ponorky za pohybu.
První sovětská ponorka na jaderný pohon.
Ponorka K-3 Leninský komsomol projektu 627 Kit (Velryba) byla první atomovou ponorkou Sovětského svazu a třetí atomovou na světě. Svůj název dostala podle stejnojmenné dieselové ponorky M-106 Severní flotily, která byla zničena během bojové plavby v roce 1943.
Stavba Leninského komsomolu byla zahájena 24. září 1955 v loděnici v Severodvinsku. Do flotily byla zařazena 12. března 1959, fakticky však zůstala pokusným plavidlem.
Tvar trupu a celá řada systémů byly vyvíjeny (bez ohledu na zkušenosti získané při stavbě dieselových ponorek) prakticky od nuly. Její elegantní „doutníkový“ tvar, povrch trupu a další charakteristické prvky byly principiálně zcela nové. Je známo, že byla rychlejší než první atomová ponorka světa Nautilus (USA), když pod vodou dosahovala rychlosti 28 uzlů.
Z loděnic přišla ponorka k flotile prakticky v „syrovém“ stavu, řada nedodělků byla odstraněna až během provozu. Celý projekt byl prvním svého druhu a absolutně novátorským, a tak se konstruktéři a stavitelé lodi při řešení nečekaných problémů často dostávali do slepé uličky.
Od roku 1961 byla ponorka zařazena do bojové služby v Atlantiku a v dalším roce podnikla samostatnou výpravu do Severního ledového oceánu, během které dvakrát podplula severní pól.
8. září 1967, během hlídkové služby v Norském moři vypukl v prvním a druhém úseku ponorky požár, při kterém zahynulo 39 námořníků. Přesto se ponorka vlastní silou vrátila na základnu.
Mezi členy posádky Komsomolu se objevilo dost případů nemoci z ozáření. V parogenerátorech přiléhajících k atomovému reaktoru totiž opakovaně vznikaly netěsnosti a ozáření námořníků ve „špinavých“ úsecích ponorky často mnohonásobně překračovalo povolené normy.
Přes všechny potíže sloužila K-3 v Severní flotile až do roku 1991. Vrak kdysi slavné K-3 je odstaven v Murmanské oblasti v loděnici Něrpa. Rozhodnutí o přeměně ponorky na muzeum dosud nepadlo a tak je možné i to, že půjde do šrotu.
První ponorkový stíhač.
Za sovětské éry tvořily kostru ponorkového loďstva jaderné víceúčelové ponorky druhé generace – projektu 671 Erš (Ježdík) a jeho modifikací 671 RT a 671 RTM. V kódu NATO pak tyto ponorky dostaly název Victor – Vítěz.
Z vývoje jaderných technologií v 60. letech minulého století vyplynul požadavek rozmístit ponorkové raketové nosiče u protivníkova pobřeží. Na základě toho dostala CKB-143 (dnes Konstrukční kancelář Malachit) úkol vyprojektovat jadernou ponorku vyzbrojenou torpédy. Stavba první lodi projektu 671 (K-38) byla založena 13. dubna 1963 v Admirálských loděnicích (Petrohrad).
Charakteristickými zvláštnostmi nových ponorek byla pokročilejší hydrodynamika, rychlost plavby pod vodou až 30 uzlů a použití nového, pevnějšího druhu oceli AK-29 na stavbu trupu, což umožnilo zvětšit ponor až do 400 m.
„Naši pracovníci vytvořili loď, která se stala zlomovým bodem v historii firmy a něčím zcela novým ve stavbě ponorek,“ řekl vedoucí odboru hlavního konstruktéra Admirálských loděnic Jurij Karlov.
Rakety a torpéda na ponorkách projektu 671 umožňovaly ničení cílů jaderným úderem o síle 5 kt TNT na vzdálenost od 10 do 40 km, a to pod vodou, na hladině i na pevnině. Vypuštění raket probíhalo ze standardních 533mm torpédometů z rekordní hloubky 50 až 60 metrů.
Kromě raket byly ponorky vyzbrojeny také unikátními torpédy 65-75 Kit, které nesly výbušnou nálož o hmotnosti 567 kg. Naváděny byly brázdou za napadenou lodí, zasahovaly cíl na vzdálenost do 50 km při vlastní rychlosti 50 uzlů a do 100 km při rychlosti 35 uzlů. Tato torpéda dodnes nemají ve světě analogický protějšek.
Během zkušebních testů v Bílém moři vyvinula nová jaderná ponorka rychlost víc než 34,5 uzlů a stala se tak v té době nejrychlejší ponorkou světa.
S Vítězi bylo možno setkat se prakticky ve všech mořích a oceánech – všude, kde působila sovětská flotila. Ve Středozemním moři působily v autonomním režimu téměř 90 dní místo požadovaných 60. Je znám případ, kdy navigátor ponorky K-367 zapsal do lodního deníku: „Přesně jsme určili kotviště americké letadlové lodi Nimitz (která leží na úvazu v neapolském přístavu).“ Ponorka přitom vůbec nevstoupila do teritoriálních vod Itálie.
Během více než 30leté služby ve vojenském námořnictvu nedošlo na ponorkách projektu 671 ani k jedné havárii.
Igor Ivanovskij, ponorkový námořník-veterán vzpomíná: „V sedmdesátých letech jsem 7 let sloužil na K-370. Byl to „parník“ druhé generace, ovládání lodi se její konstruktéři snažili automatizovat, v té době ovšem ještě nebyly vyvinuty moderní systémy, a tak bylo řízení ponorky zdvojeno – existovalo ruční i automatické. Naše K-370 byla velmi obratná. Připomínala letadlo – byla neskutečně podařená, „vybroušená“ a ladná! Naše K-370 byla zařazena do Severní flotily, od roku 1970 do roku 1993 sloužila v Atlantickém oceánu, Perském zálivu a ve Středozemním moři.“
Služba v Perském zálivu.
Kapitán 1. stupně, ponorkový veterán Vladimir Ivanjus sloužil u ponorkové flotily víc než 30 let, z toho čtrnáct let v Severní flotile na jaderných ponorkách projektu 671 a jeho modifikací.
„Lodě se neválely na základnách,“ říká Ivanjus. „Lovily“ americké úderné letecké skupiny – hledaly je, a pokud je objevily, sledovaly je, dokonce i v oblastech kontrolovaných cizími ponorkami. V Atlantickém oceánu často operovaly i pod ledem.“
Pro názornost jeden příklad. Dvě ze tří lodí projektu 671RT postavených v Admirálských loděnicích vykonaly během své služby značné množství samostatných autonomních plaveb – jedna 11 a druhá 12. Nejvíc si ovšem veterán uchovává v paměti půlroční výpravu do Perského zálivu v roce 1980, kterou podnikla ponorka K-517.
„Byla to jedinečná plavba, jak co se týká ujeté vzdálenosti, tak i trvání,“ vzpomíná Vladimir Stěpanovič, který byl v té době velitelem úseku na K-517. „V souvislosti se zhoršením situace v oblasti Perského zálivu byl SSSR nucen dát najevo svoji přítomnost ve světových oceánech, demonstrovat svoji sílu a také schopnosti a možnosti ponorkového loďstva.“
Dvě sovětské ponorky vyrazily ze základny Zapadnaja Lica (v Murmanské oblasti), objely celou Afriku a ve společnosti doprovodné a podpůrné lodi Berezina vstoupily do Indického oceánu. Celých 45 dní přitom probíhala plavba pod hladinou. Po příjezdu do jemenského Adenu a po preventivní prohlídce a údržbě vyrazily obě ponorky na hlídkovou plavbu do Arabského moře.
„Plavba byla obtížná. Tím nejobtížnějším ovšem nebyl samotný přesun do oblasti hlídkování, ale samotné hlídkování v určeném prostoru a v určité poloze. Představte si to sami: léto, obrovský žár, teplota vody kolem 30°C. V ponorce vedro, všechny přístroje a zařízení vyrobeny pro práci na severu, pracovali jsme, jak se říká, až do úmoru. Ale vydrželi lidé i technika – s úkolem jsme se čestně vyrovnali,“ říká Ivanjus.
Ani během cesty tam a zpět, ani během hlídkové služby nebyly sovětské ponorky zaměřeny. Sovětští námořníci přitom opakovaně pozorovali v periskopu, jak z amerických letadlových lodí vzlétají letadla.
Na podzim 1981 uskutečnila K-517 plavbu pod ledy centrální Arktidy, kolem dokola severního pólu, také se přímo na zeměpisném pólu vynořila a stala se tak první ponorkou, která v Severním ledovém oceánu proťala při jedné plavbě všechny poledníky a „obeplula tak celý svět“.
Zlatá rybka – nejrychlejší a jediná na světě.
Rekord v rychlosti plavby pod hladinou, který tato ponorka vytvořila, nebyl dodnes překonán. A nejen to – do dnešních dnů se žádná ponorka rychlosti 44,7 uzlu (tj. víc než 80 km/h) ani nepřiblížila.
Jedinou ponorku třídy K-162 (projekt 661 Ančar) postavenou z titanu začali konstruovat 28. prosince 1963 v Severodvinsku a do flotily byla zařazena 31. prosince 1969. A tehdy také ukázala svoje vynikající rychlostní charakteristiky.
Přízvisko Zlatá rybka získala ponorka díky své vysoké výrobní ceně a skvělým bojovým možnostem. Od sériové výroby této třídy ponorek se však v roce 1964 ustoupilo a bylo rozhodnuto omezit výrobu pouze na jeden exemplář.
Ančar měl v té době nejpokročilejší jaderný pohon a byl schopen vypouštět křídlaté rakety pod hladinou.
V roce 1971 plavidlo uskutečnilo autonomní plavbu Atlantickým oceánem, proplulo přes Grónské moře do Brazilské propadliny. Tam ponorka opět předvedla své rychlostní charakteristiky při sledování úderné letadlové lodi USA.
Zlatá rybka byla vyřazena z provozu v roce 1984. Zkušenosti získané během její bojové služby byly úspěšně využity při projektování a konstrukci jaderných ponorek třetí a čtvrté generace. Je pravdou, že vysoké náklady na unikátní systémy a složitá práce s titanovým trupem připravily výrobcům spoustu potíží, zato však byla vyvinuta řada nových technologických postupů, které v budoucnu umožnily snížit náklady na stavbu ponorek a také jejich hlučnost.
Liry, které předběhly svou dobu.
Jaderné ponorky projektů 705 a 705K (kód NATO Alfa) vyrobené s využitím titanu sloužily v sestavě Severní flotily jen 15 až 20 let. Jejich stavba byla zahájena v roce 1964 v Novoadmirálských loděnicích v tehdejším Leningradu. Na jejich vyprojektování a konstrukci pracovalo více než 200 konstrukčních kanceláří, výzkumných ústavů a firem. Jejich stavba pak probíhala od roku 1968 do roku 1981. Bohužel, kvůli ekonomickým a technickým problémům dostalo vojenské námořnictvo během této doby pouze 7 těchto ponorek.
Lodě byly lehké a odolné, vždyť nejen trup, ale také potrubí, strojní zařízení a dokonce i čerpadla, motory a další lodní součásti byly vyrobeny z titanu.
Nejvýraznější odlišností ponorek projektu 705 od všech ostatních však představoval jejich pohon. Byly totiž vybaveny reaktorem chlazeným tekutým kovem (viz také „rychlý reaktor“ nebo „množivý reaktor“ – pozn. překl.), speciální slitinou, který jim dodával vlastnosti, na jaké ostatní ponorky s běžnými tlakovodními reaktory nedosáhly. Byl to především minimální čas potřebný k uvedení pohonu do chodu, rychlost zvýšení výkonu reaktoru a současné zvýšení zatížení poháněcí soustavy až na maximum – a také možnost pohybovat se po dlouhou dobu rychlostí srovnatelnou s rychlostí torpéda (kolem 35 až 40 uzlů).
„Jistě, tyto ponorky opravdu předběhly svou dobu. Byly ale velmi složité a bylo téměř nemožné zajistit jejich údržbu a opravy na základně. Ta vyžadovala speciální mola, dílny, proškolené techniky – a to vše bylo velmi drahé. Opravy byly prováděny výměnou celých bloků, což také stálo spoustu peněz. Navíc objednat náhradní díly nebylo v 90. letech ani kde, ani za co. A tak když si ponorky odpracovaly svoje, byly z flotily odepsány. Další už se nestaví, přestože životnost jejich trupu byla vypočtena až na 100 let. Dnes jsou na stavbu ponorek kladeny jiné požadavky, ale ty z projektu 705 zůstanou v dějinách ruského i světového ponorkového loďstva zářivým obrazem,“ řekl ponorkový veterán Boris Koljada.
Vysoká bojová hodnota těchto ponorek byla dosažena díky řadě originálních technických řešení. Vysoký stupeň automatizace řízení činnosti reaktoru, ovládání zbraní a dalších systémů umožnilo snížit počet členů posádky, ale také získat hromadu zkušeností pro další vývoj palubní elektroniky. Liry patřily k nejrychlejším ponorkám na světě. Dosahovaly rychlosti až 42 uzlů, srovnatelné s rychlostí nepřátelských torpéd. Maximální rychlosti byly schopny dosáhnout během jedné minuty. Rychlost jim umožňovala dostat se do „stínového prostoru“ jakékoli lodi, ve kterém hluk vlastních motorů neumožňuje protivníkovi účinně použít hydroakustické přístroje, a to i když už o ponorce ví. Díky rychlosti také nepustily protivníka za svoji záď (do polohy vhodné k sledování a útoku).
Počátkem 80. let jedna ze sovětských atomových ponorek projektu 705 během svého působení v severním Atlantiku ustavila svérázný rekord. Po celých 22 hodin sledovala v poloze za zádí jadernou ponorku NATO. Přes řadu pokusů tohoto plavidla setřást sovětskou ponorku „z ocasu“ se to cizí posádce nepodařilo. Sledování bylo ukončeno až na přímý rozkaz „ze břehu“.
Vysoká rychlost a neuvěřitelná obratnost umožňovaly těmto ponorkám vyhnout se nepřátelským torpédům a ihned přejít do protiútoku. Během 42 sekund se mohla „sedmsetpětka“ otočit o 180 stupňů a vyrazit opačným směrem. Během 20 let provozu nezahynul na palubě těchto ponorek ani jeden člověk.
Těžké Tajfuny.
Tyto ponorky si nejde s ničím splést. Ohromné, dlouhé, široké – připomínají spíš kosmické koráby než lodě.
Těžké raketové ponorné křižníky strategického určení, projekt 941 Akula (Žralok, podle kódu NATO Tajfun) jsou dodnes největšími ponorkami na světě. Jejich výtlak pod vodou je 48 tisíc tun, což prakticky představuje výtlak jediného ruského nosiče letadel, Admirála Kuzněcova. Mají výtlak 30krát větší než nejmenší ponorka ruské námořní flotily Lada a dvakrát větší než strategický Borej.
Obrovské rozměry těchto ponorek si vynutila nová zbraň – třístupňová mezikontinentální balistická raketa na tuhé palivo R-39 Variant (kód NATO SS-N-20 Sturgeon).
Kýl první Akuly byl založen v roce 1976 a do provozu byla uvedena na konci roku 1981. Ponorky této třídy prožily v námořní flotile celkem krátký, ale bohatý život a odepsány z její sestavy nebyly vlastní vinou: výroba pro ně určených raket byla brzy ukončena a nové rakety R-39UTTCH Bark neprošly zkušebními testy, takže ponorky vlastně zůstaly bez výzbroje. Navíc se k tomu přidalo složité období 90. let.
Postaveno bylo celkem 6 ponorek této třídy, měly sloužit jako protiváha k americkým raketovým křižníkům třídy Ohio.
Dva hlavní odolné trupy ponorky jsou paralelně vedle sebe umístěny uvnitř lehkého vnějšího trupu. To je důvod, proč je Tajfun nejen impozantně vysoký, ale i široký.
Kromě nových technologií a postupů při pokrývání a nátěrech trupu, v konstrukci a instalaci pohonu nebo při snižování hlučnosti pohybu v porovnání s předchozími typy byly na Akule provedeny i hluboké změny zajišťující optimální podmínky pro činnost posádky.
Každá Akula měla odpočinkovou místnost, tělocvičnu, malý bazén s mořskou vodou a ohřevem. Na palubě byla i sauna, solárium a herna. Společné obytné místnosti pro posádku a kajuty pro důstojníky byly mnohem prostornější než na ostatních ponorkách. Mezi námořníky se pro ponorky projektu 941 vžil i název „Hilton“.
Ze šesti postavených ponorek byly tři sešrotovány, dvě – Archangelsk a Severstal – stojí na kotvišti jako rezerva a jedna, Dmitrij Donskij, byla upravena pro testy raket Bulava.
Inovativní Lada.
Projekt 677 Lada předběhl svou dobu o několik desetiletí. Kýl první Lady nazvané Sankt Petersburg byl založen v roce 1997, přičemž projektanti a stavitelé lodi strávili na stavbě několik let. První ponorka projektu se tak stala jakýmsi „ponkem“, na kterém bylo vyzkoušeno víc než 100 nových technologických postupů.
O novinkách a inovacích vložených do Lady se moc nemluví. Ví se, že její hydroakustické, elektronické a další vybavení a výzbroj stejně jako motory patří do nové generace, že je vyzbrojena křídlatými raketami Kalibr a že je schopna je vypouštět jednotlivě i salvami.
Výtlak ponořené Lady nepřevyšuje 1600 tun, což je zhruba 15krát méně než má Borej. Mezi námořníky se říká, že by se tato ponorka skoro vešla do jídelny ponorky strategické.
První ponorka třídy – Sankt Petersburg – je od roku 2010 ve zkušebním provozu, další dvě se v současné době staví v Petrohradu.
„Černé díry“ v mořích.
Dieselelektrické ponorky projektu 636.3 Varšavjanka (kód NATO Improved Kilo) dostaly za svůj tichý chod od námořníků NATO přezdívku „Černá díra“. Série 6 těchto ponorek pro Černomořskou flotilu se v současné době staví v Admirálských loděnicích v Petrohradu.
Z čísla projektu je zřejmé, že se jedná o třetí generaci této třídy ponorek, které se staví již od 80. let. Název Varšavjanka však pochází ze 70. let, kdy ponorky s tímto názvem měly být ve velkých sériích stavěny pro státy Varšavské smlouvy. Jednalo se tehdy o projekt 877 Paltus (Platýs). Ponorky této třídy dodnes slouží v loďstvech Indie, Číny, Vietnamu, Alžíru a dalších zemí. Dnešní Varšavjanka je vlastně výsledkem dalšího postupného vývoje Paltusu v konstrukční kanceláři Rubin. Loď získala jak zcela novou elektroniku, tak také výrazně tišší chod.
V porovnání s atomovým Borejem je Varšavjanka opravdu malá. Má délku kolem 74 m, šířku 10 m a maximální výtlak do 4 tisíc tun. Strategické jaderné ponorky mají výtlak šestkrát větší a na délku by se do nich vešly dvě a půl Varšavjanky.
Hluk, který vydává ponorka během plavby pod vodou, ovšem nezáleží jen na jejích rozměrech. Závisí na mnoha faktorech a okolnostech, nejvíce však na pohonu, lodním šroubu a na přístrojích, které vydávají při provozu jakýkoliv zvuk. Jak všechny tyto zvuky co nejvíce omezit a udělat tak ponorku pro nepřítele prakticky neviditelnou, si už dlouho lámou hlavu konstruktéři na celém světě. Ti ruští udělali v tomto směru revoluční krok, když Varšavjanku pro Černomořskou flotilu vybavili tou nejmodernější elektronikou, navigačními a hydroakustickými systémy a dalšími utajovanými technologiemi pohlcujícími zvuky.
Kromě tichého chodu však mají ponorky této třídy také mohutnou výzbroj – integrovaný raketový komplex Kalibr, jehož křídlaté rakety jsou umístěny v 533mm torpédometech na přídi a které mohou zasahovat jak hladinová plavidla a ponorky nepřítele, tak i jeho pevninské objekty na značnou vzdálenost.
Spojení dosahu pátracích prostředků a tichého chodu je u ponorek projektu 636.3 optimální: Varšavjanka je schopna odhalit protivníka na velkou vzdálenost, nepozorovaně (a neslyšně) se k němu přiblížit, sledovat jeho chování – a v případě nutnosti proti němu použít svou výzbroj.
Varšavjanky patří mezi ponorky třetí generace, u lodí určených pro Černomořskou flotilu se ale konstruktéři vynasnažili maximálně je přiblížit schopnostmi ke generaci čtvrté. Ponorky mají dva silné dieselové motory, elektromotory, které jim umožňují při plavbě pod hladinou dosáhnout rychlosti až 37 km/h a v praxi prověřený tvar trupu, pokrytého speciální vrstvou pohlcující zvuk.
Nejničivější strategické ponorky a jejich ochránci.
Hlavní síly současné Vojenské námořní flotily Ruské federace představovaly až donedávna jaderné ponorky třetí generace projektů 667 BDRM Delfin (kód NATO Delta IV) a 949A Antej (kód NATO Oscar II). V prvním případě jde o strategickou ponorku, ve druhém o ponorku víceúčelovou.
K-114 Tula
Základní rozdíl mezi strategickou a víceúčelovou ponorkou je následující: strategická ponorka je nosičem jaderných strategických zbraní – jedné ze složek jaderné triády státu. Taková ponorka nenápadně zaujme polohu v určené oblasti oceánu a vykonává bojovou hlídku. Už jenom možnost, že by použila jaderné zbraně, je pro protivníka varováním.
Sama ponorka je ovšem z velké části bezbranná proti letectvu a ponorkovým stíhačům „druhé strany“. A tehdy přichází na pomoc víceúčelová ponorka, která je schopna vyhledat, sledovat a v případě nutnosti zaútočit na nepřátelskou ponorku či letadlovou loď. V ideálním případě tedy musí být rychlejší, obratnější a „neviditelnější“ než ponorka strategická – musí být jakýmsi „ponorným lovcem“.
Víceúčelový Antej, který námořníci pro jeho charakteristický tvar trupu pojmenovali Bageta, je vyzbrojen křídlatými raketami Granit. Stavba ponorek této třídy probíhala od roku 1982, celkem bylo postaveno 11 plavidel.
Antej je schopen vypouštět rakety jak z hladiny, tak i pod vodou. Oproti předchozím typům má tišší chod, vyšší rychlost plavby pod hladinou a trojnásobnou celkovou údernou sílu představovanou raketami s výrazně vylepšenými bojovými vlastnostmi. Ponorky Antej jsou známé také jako „zabijáci letadlových lodí“.
Ponorka projektu 667BRDM je příkladem postupného vývoje a přerodu lodí z druhé generace na generaci třetí. Projekční práce na ní započaly už v 60. letech, ale díky postupné modernizaci a stavbě stále dokonalejších plavidel slouží Delfíni až dodnes.
Trup Delfína poznáme snadno: vzhledem ke značné výšce raketových šachet má ponorka „na zádech hrb“, který sahá od velitelské věže až téměř na záď. Obrem se ale tenhle ponorný křižník nazvat nedá – má maximální výtlak jen něco přes 18 tisíc tun. Výzbroj ponorky představuje 16 mezikontinentálních balistických raket R-29RMU2 Siněva (4 bojové hlavice, dolet až 11 tisíc km).
V nedaleké budoucnosti Delfíny plně nahradí vynikající ponorky 4. generace Borej. Zatím však na mořích spolehlivě slouží z valné části Delfíni.
Borej a Jaseň – blízká budoucnost ruské ponorkové flotily
V současné době je jedním z hlavních úkolů vojenské části ruského loďařského průmyslu stavba jaderných strategických a víceúčelových ponorek čtvrté generace – projektů 955 Borej a 885 Jaseň.
955 Borej
Práce na první ponorce projektu Borej, kterou je Jurij Dolgorukij (K-535), byly zahájeny již v roce 1996 (ještě jako projekt 935) v konstrukční kanceláři Rubin. Na vodu byla nakonec spuštěna až v roce 2008, do služby u Severní flotily zařazena v roce 2013. Do současné doby byly dokončeny a do služby u Tichooceánské flotily zařazeny další dvě ponorky: K- 550 Alexandr Něvskij a K-551 Vladimir Monomach. Zbývajících pět z celkem osmi plánovaných lodí je ve stavbě v rámci modernizovaného programu 955A, práce se oproti harmonogramu opožďují.
Ponorka má délku 157 m, šířku 13,5 m a výtlak pod hladinou 24 tisíc tun. Díky jadernému pohonu dosahuje pod vodou rychlosti 29 uzlů, schopnost autonomního režimu je kolem 100 dní. Výzbroj představuje šest 533mm torpédometů a hlavně 16 balistických střel Bulava s vícenásobnými samostatně naváděnými bojovými hlavicemi. Vybavení všemi prostředky je na špičkové současné úrovni, ponorky ve výstavbě jsou nadále průběžně modernizovány podle nových poznatků. Projekt 885 Jaseň (Jasan), představovaný dnes zatím jen lodí K-560 Severodvinsk, je třídou víceúčelových (někdy je používán i název útočných) jaderných ponorek 4. generace. Projekt předpokládá stavbu 10 ponorek, které by perspektivně nahradily dnes používané typy. Stavba probíhá v loděnicích Sevmaš v Severodvinsku, ve stavbě je 5 ponorek, z nich K-561 Kazaň byla na vodu spuštěna letos v březnu.
Zatím jediný představitel třídy, K-560 Severodvinsk, má trup vyrobený z nízkomagnetické oceli, délku 111 m, šířku 12 m, maximální výtlak (pod hladinou) 13 tisíc tun a dosahuje při plavbě pod hladinou rychlosti až 35 uzlů. Díky využití špičkových technologií stačí k jeho obsluze posádka o 50 mužích.
Výzbroj ponorky tvoří dva 533mm a šest 650mm torpédometů pro vypouštění různých typů min a torpéd včetně známých Škvalů a osm čtyřnásobných vertikálních šachet pro vypouštění několika typů střel a raket s plochou dráhou letu.
I podle západních odborníků a armádních zdrojů je Severodvinsk jednou z nejlepších ponorek, ne-li přímo nejlepší ponorkou ve své třídě. Bojovou hodnotu snižuje pouze to, že zatím tato ponorka zůstává osamocena.
Video - Severodvinsk ve službách ruského námořnictva:
Ponorky páté generace – pohled do budoucna.
I když jsou informace o takticko-technických parametrech budoucích typů ponorek tajné, je známo, že konstrukční kanceláře Ruska na nich nepřetržitě pracují. Nová generace ponorek bude muset do služby vstoupit s okamžikem, kdy skončí „pracovní životnost“ ponorkám v současné době do služby nastupujícím. Dnes zatím probíhají předprojekční práce – výzkum a počáteční vývoj.
Teoreticky (zatím) mohou ponorky 5. generace získat nové schopnosti a možnosti mj. díky jejich napojení na centrální informační systém – společný informační prostor zajišťující okamžitou výměnu dat, těsnou spolupráci ponorek s bezposádkovými dálkově řízenými ponornými plavidly, hladinovým loďstvem, letadly, družicemi a drony.
Na druhou stranu idea propojení ponorky s dalšími prostředky vyvíjejícími činnost v prostoru moří a oceánů je v rozporu s tradiční představou „utajené lodi“. Vždyť každá výměna informací může způsobit odhalení ponorky protivníkem. Jde ale o novou možnost, nad kterou si už dnes lámou hlavu odborníci na celém světě.
Paralelně s vývojem jaderných ponorek probíhá i další vývoj ponorek nejaderných. U nich je budoucnost ve vývoji pohonu nezávislého na atmosférickém vzduchu. Ponorka s takovým pohonem může pracovat v autonomním režimu měsíc i déle.
Co se týká rozměrů ponorek, ty od první do třetí generace trvale rostly. Ponorky páté generace budou pravděpodobně menší než ponorky generace čtvrté – to souvisí s technologickým pokrokem a snahou snížit náklady na jejich stavbu. O kolik se však zmenší, to zůstává otevřenou otázkou.