ponorky K-129 a USS Scorpion

V roce 1968 byla Studená válka v plném proudu. Sovětské i americké ponorky, nesoucí balistické rakety, připravené uštědřit neodvratitelný smrtící jaderný úder nepříteli, nepozorovaně křižovaly světové oceány hluboko pod jejich hladinami. Obě strany samozřejmě lačnily po jakémkoli kousku informace, týkajícím se nasazení nepřátelských ponorek, od plánů jejich hlídkových tras po jejich vybavení nebo odpalovací kódy. Když sovětské loďstvo zahájilo masivní vyhledávací a záchrannou operaci v severní části Tichého oceánu, neušlo to tedy samozřejmě pozornosti Američanů. Jejich analytici měli brzy jasno - Sověti ztratili ponorku a pokouší se o její záchranu. Jejich domněnku záhy potvrdily nahrávky ze sonarových systémů v oblasti, které 8. dubna zachytily zvuk hroutícího se trupu ponorky. Když sovětské lodě po několika týdnech vzdaly snahy o nalezení a záchranu ponorky nebo alespoň její osádky a odpluly, okamžitě je nahradili Američané, pro které by samozřejmě byl její vrak zlatým dolem na informace. Díky sonarovým záznamům byla odhadnuta přibližná polovina místa, kde došlo k potopení a do oblasti vyplula ponorka USS Halibut, původně postavená rovněž jako nosič balistických střel, avšak později přestavěná na "základnu" pro speciální operace. Ponorka byla vybavena speciálními zařízeními pro průzkum hluboko pod hladinou včetně robotických kamer. Během několika týdnů propátrala oblast o rozloze 3100 kilometrů čtverečních, aby nakonec skutečně nalezla, co hledala - vrak sovětské dieselové raketonosné ponorky třídy Golf-II K-129, ležící na dně v hloubce téměř pěti kilometrů, 2500 kilometrů severozápadně od Havaje. 
Vyzvednout cokoli z takové hloubky se v té době jevilo jako prakticky nemožné (a ani s dnešní technikou by to nebyl zrovna jednoduchý úkol), zvědové amerického námořnictva se však nehodlali vzdát. Vznikl Projekt Azorian, přísně tajná operace na vyzvednutí vraku ze dna. Společnost Global Marine inc., která se běžně zabývala těžebními operacemi v hlubokých vodách, dostala zakázku na výrobu speciální lodě, která by dokázala vrak ponorky vyzvednout. Loď byla pojmenována Hughes Glomar Explorer a pokud vám jmého Hughes něco říká, tak vězte, že to není náhoda; zcela utajit stavbu takové lodě samozřejmě nebylo možné, proto slavný excentrický miliardář Howard Hughes pomohl americkým ozbrojeným složkám s krycím příběhem, ve kterém si stavbu lodě objednal on za účelem dalšího ze svých průkopnických projektů, spočívajícího v získávání ušlechtilých kovů z mořského dna. To paradoxně v budoucnu vedlo k mnoha dalším projektům, které se o původně smyšlený cíl skutečně snažily. Loď Glomar Explorer byla dlouhá 189m, měla výtlak 57000 tun, loděnice opustila v roce 1974 a na 5571km dlouhou cestu k vraku K-129 se vydala okamžitě.
Na místo doplula 20. června 1974 a zahájila operaci na vyzvednutí vraku, která následně trvala více než měsíc. Během této doby ji na místě dvakrát "navštívilo" sovětské námořnictvo, které se však nepokusilo činnost jakkoli zastavit. Informace odtajněné v roce 1991 po pádu SSSR následně vyjevily, že Sověti si díky tipu neznámého informátora byli vědomi, že se ve skutečnosti jedná o operaci americké rozvědky, avšak vzhledem k tomu, že neznali přesnou polohuvraku K-129, šestiletému časovému rozestupu mezi potopením a "záchrannou" operací a přesvědčení, že vzhledem k hloubce v daných místech by stejně nebylo možné ze dna cokoli vyzvednout, tomu nevěnovali pozornost. Sovětští inženýři později sice přehodnotili svoje stanoviska a upozornili námořnictvo, že vyzvednutí vraku by teoreticky možné bylo, avšak na jakýkoli pokus o zastavení operace bylo již pozdě.
Ačkoli vzhledem k přípravě a relativnímu klidu na práci šlo všechno podle plánu, vrak ponorky se podařilo na dně zachytitpomocí speciálních "drápů" a zahájit pomalé zvedání ke hladině, došlo k poměrně katastrofickému selhání. Během zvedání se konstrukce některých "drápů" zhroutila, trup ponorky se rozlomil a cca 2/3 klesly zpět ke dnu. Dle informací civilních zaměstnanců, pracujících na operaci, se tak stalo kvůli špatné volbě materiálu, kterým byla speciální nerezavějící ocel. Ta sice byla velice tvrdá, nebyla však dostatečně pružná a v důsledku nízkých teplot vody v takto extrémní hloubcezkřehla natolik, že v namáhaných bodech popraskala. Jediná chyba inženýrů tak zhatila celý perfektně připravený plán, který tehdy neměl obdoby.
Zbytek ponorky se ale podařilo vyzvednout a tajná služba z něj získala dvě sovětská nukleární torpéda, šifrovací knížky, sonarové vybavení a další zpravodajsky cenný materiál, takže celá operace ve finále přece jen nebyla totálním selháním. Ve vyzvednuté části ponorky se rovněž nacházela těla šesti sovětských námořníků, která byla s vojenskými poctaminásledně pohřbena do moře. I přes částečný neúspěch je tato operace dodnes považována za jeden z největších husarských kousků amerických tajných služeb za celou Studenou válku, především pak samozřejmě proto, že se takto velikou a dlouhou akci podařilo utajit natolik, že mohla proběhnout prakticky v naprostém klidu. Mnoho detailů je dodnes tajných, a to včetně dokumentárního filmu, zachycujícího kompletní průběh operace.

Od Putinova nástupu do funkce šéfa FSB, FSB Washington obviňovala, že se „zbaběle“ bojí přiznat potopení ruské ponorky K-129.
The Daily Telegraph 14.2.010 informoval, že CIA oficiálně svůj nejdražší projekt z dob studené války, na který ji částkou jedné miliardy (dnešních) liber přispěl výstřední miliardář Howard Hughes, přiznala ( celkem projekt stál 3.5 mld dnešních dolarů ) .
Ve Vladivostoku poté Američané předali ruské flotě archívní materiály, včetně dvou palubních deníků,fotoaparátu, a zvonu, zatímco videozáznam tajného pohřbu na moři šesti sovětských námořníků, kteří byli na vytaženém vraku nalezeni, šéf CIA Robert Gates předal Jelcinovi již v roce 92, a doufal, že mu za to Kreml objasní sestřelení několika průzkumných letounů na ruském Dálném východě v letech 51-56, celkem se 77 lidmi na palubě ( viz KAL 007, vojenská rošáda nad Sachalinem).
V 50stránkovém odtajněném dokumentu z roku 85 CIA líčí, jak prez. Richard Nixon na naléhání Henryho Kissingera a ministra obrany Melvina Lairda, prosadil projekt Azorian ( nesprávně nazývaný projekt Jennifer , jak se jmenoval bezpečnostní systém s tímto projektem spojený ) na vytažení potopené ponorky z hloubky 4.880 m k prozkoumání její jaderné výbavy, a k získání sovětských tajných kódů a kódovacího zařízení .
John Craven ve své knize však tvrdí, že CIA vůbec nešlo o „jadernou výbavu“ ponorky, šifry či kódovací zařízení, ale že CIA urputně zajímalo , co v daném místě 40N/180, na kterém ponorka vůbec neměla být, „pohledávala“ .
Navíc její potopení a vyzvednutí zapadalo do Kissingerovy zahraniční politiky „odstrašení uvržením protivníka do nejistoty“ .
Sovětská ponorka K-129 třídy GolfII SSB ( kapitán Vladimír Kobzar, zástupce Viktor Dygalo starší) se za záhadných okolností potopila v Tichém oceánu, severozápadně od havajského ostrova Oahu 11.3.1968 .
Vyplula ze své kamčatské základny Rybačij 24.2.1968, kdy se uskutečnila i poslední rádiová komunikace s jejím velením, od té doby o ní Sověti neslyšeli.
Po marné snaze se s ní spojit, ji Sověti ve třetím březnovém týdnu prohlásili za „nezvěstnou“, a zorganizovali z Kamčatky do severního Tichomoří masívní, ale bezúspěšné podmořské a letecké pátrání .

Ponorka K-129 byla potopena v noci 11.3.1968 metodou moderního „hákování“/ výstřelem při kontaktu, viz Ponorka Kursk K-142,druhé ruskoamerické KAL007.

K-129 byla roztržena mezi druhým a třetím oddělením (velitelské centrum) třímetrovou dírou.

Potopila ji US ponorka Swordfish , byla však sama těžce poškozena, údajně vnitřním výbuchem. Ruské podezření, že jejich ponorka byla americkou „hákována“ , bylo založeno na opravách US Swordfish, které podstoupila v přístavu Jokosuka 17.3.1968.

Kreml tehdy vyžadoval k nahlédnutí její deník, ale nebylo mu vyhověno s tím, že ponorka narazila do ledovce „3.218 km“ od místa, kde se potopila sov. ponorka .
V 7/68 US námořnictvo vyčlenilo USS Halibut z Pearl Harbour, aby potopenou sovětskou ponorku našla, zblízka vyfotografovala a prozkoumala ( Lyndon Johnson dostal v roce 68 přes 20.000 fotografií každého jejího „šroubečku“ ) . USS Halibut uspěla po třech týdnech prostřednictvím roboticky ovládaných kamer (Operation Sand Dollar). Miniponorkovou technologii,kterou USS Halibut použila, CIA poté využila pro pokračující operaci Ivy Bells (odposlouchávání v Ochotském moři podmořských telekomunikačních kabelů sov. námořního velení ).
V 8/74 byla ponorka vyzdvižena speciálním „kolébkovým“ zařízením na plavidle Hugh Glomar Explorer/HGE, které předstíralo průzkum mořského dna, bohatého na mangan, a protože se CIA a US námořnictvo obávaly, že Sověti na plavidlo HGE, kolem něhož „obejdovaly“ dvě sov. lodě + sov. lod SMRIS Chazma , zaútočí, zablokovaly jeho přistávací dráhu pro vrtulníky bednami.
Podle tvrzení CIA se ponorka, vážící kolem 1.750 tun, při vytahování rozlomila a dvě třetiny z ní spadly zpět do moře .
CIA dále tvrdí, že nic podstatného z vraku nezískala, a že projekt (72-74) skončil fiaskem, což Moskva vehementně popírá, a prohlašuje, že naopak CIA dostala všechno, co chtěla – jaderné hlavice sov. balistických raket, sovětská torpéda s jad. hlavicemi, operační manuály, kódy a šifrovací zařízení, a že celá akce byla nejdůležitějším zpravodajským „pučem“ za studené války 
Totéž tvrdí kniha Red Star Rogue, viz níže, která tvrdí, že CIA lže, a ponorku vytáhla celou, mj. proto, že Rusům CIA předala zvon, který je umístěn v části, o které CIA tvrdí, že opět spadla do moře .
Tvrzení , že CIA ponorku vytáhla celou, podporuje i kniha z roku 2010 Red November od W. Craig Reed , založená na přímém svědectví šéfinženýra Joe Houstona, který pro projekt Azorian,kterému velel záhadný Mr.“P“ (John Paragonsky, jehož nadřízeným byl zástupce CIA Carl Duckett) navrhl podmořské kamery ...

Kromě oficiální verze kolovaly 4 další teorie :

1) při nabíjení batérií došlo k vodíkové explozi (olovokyselinové batérie při nabíjení uvolňují vodíkový plyn, který , není-li odváděn, v nepřiměřené koncentraci vybuchne), při nabíjení batérie se takto potopila US ponorka Cochino v roce 49 v Norsku, většinu posádky se podařilo zachránit

2) kolize s US ponorkou USS Swordfish, což si myslela většina sovětských námořních důstojníků

3) výbuch rakety SS-N-16 na tekutý pohon

CIA tvrdí, že po vytažení části vraku K-129 byla zjištěna jeho obrovská radioaktivní kontaminace obohaceným plutoniem, z čehož CIA usuzuje, že ještě před dopadem na mořské dno na palubě vybuchla jaderná střela.
Autoři knihy Red Star Rogue z roku 05, Kenneth Sewell (sloužil na US ponorce USS Parche, která podnikla mnoho tajných misí, a minimálně jednou se účastnila odposlechů sov. floty v rámci operace Ivy Bell v Ochotském moři) a Clint Richmond, tvrdí, že jaderná střela explodovala , když byla připravována na odpal na Pearl Harbour.
Svoje tvrzení zakládají mj. na tom, že Rusové přiznali na její palubě 98 mužů, třebaže její posádku tvoří 85 mužů ( a ani po pádu SU tuto anomálii ruské velení nevysvětlilo, přičemž další anomálií bylo, že 50% posádky byli nevycvičení nováčci a další polovina posádky byla na misi vyslána bez nároku na odpočinek po první misi, ze které se právě vrátila ) , z čehož podle nich vyplývá, že byla na příkaz šéfa KGB Jurije Andropovova a jeho věrného přítele, ideologa ÚV KSSS Michaila Suslova (Andropov,autor obsazení Československa 21.8.68, mj. usiloval i o zavraždění papeže Jana Pavla II, jehož zvolení rebelizovalo Polsko) unesena 13členným komandem, jehož misí bylo vystřelit jadernou střelu na Pearl Harbour tak, aby podezření padlo na Čínu, se kterou v té době Moskva byla na ostří nože :
pohraniční spory (+ čínské hraniční půtky se severním Vietnamem, jehož vojska po vyhnání polpotovců z Kambodže zabrala severní Kambodžu) vyvrcholily počátkem roku 79 .
Moskva byla deprimována úspěšným americko-čínským sbližováním (již v roce 1970 byly US-čínské vztahy dobré, v roce 1972 Nixon navštívil Maa, po jehož smrti v roce 76 Teng Siao-pching pozatýkal gang čtyř, včetně vdovy, a v roce 78 vyhlásil politiku otevřených dveří vůči Západu, takže Gorbačovova perestrojka jen se zpožděním reagovala na vzrůstající dynamiku čínského kolosu v důsledku nastolené tržní ekonomiky pod ideologickým vedením Strany) .
Tomuto tvrzení (Pearl Harbour) však odporuje místo potopení, navíc Čína, třebaže měla přinejmenším jednu ponorku třídy GolfII, neměla v tomto roce ještě fungující SLBM/Submarine Launched Missile System, a proč by Andropov nechával unést ponorku, když jí jednoduše mohl vydat příkaz, třebaže v souvislosti s posádkou je podezřelé, že v době jejího prohlášení za „nezvěstnou“, se na sovětském velení „ztratil“ příkaz k jejímu vyslání .
4) ponorka se sovětskému velení vymkla z ruky, protože byla tam, kde podle instrukcí svého velení být neměla (300 mil od svého oficiálního kurzu, s polohou 40N/180) ,tvrdí John C. Craven, proto šlo o pirátskou či unesenou ponorku, k tomu Anatolij Štyrov, bývalý zástupce šéfa zpravadajství sovětské tichomořské floty, uvedl, že ponorka byla vyslána na „náhlou zvláštní misi na podporu Severní Koreje“ ...
V roce 87 US námořní atašé Peter Huchthausen se při jedné recepci pokusil „poklábosit si“ s ruskými admirály na téma K-129, a byla mu „svěřeno“ následující ponaučení : „Kapitáne jako velmi mladý a nezkušený asi nevíte, že mezi našimi národy se jisté záležitosti nediskutují, a mezi ně patří K-129 ...“ .

Na základě tacitní dohody, aby se média a badatelé jisté „kauzy“ nesnažily vyšetřit, oba státy jisté „incidenty“ udržují v tajnosti, např. právě kauzy K-129 a USS Scorpion (SSN-589), kterou podle knihy All Hands Down Kennetha Sewella Sověti potopili v odvetu za K-129 . USS Scorpion byla údajně vlákána do pasti, a potopena s 99 muži na palubě vrtulníkem Ka-25.
Zatímco USS Halibut „zázračně“ lokalizovala potopenou sovětskou jadernou ponorku do tří týdnů, Američanům ve stejném roce trvalo 5 měsíců, než v Atlantiku u Azorských ostrovů našli svoji potopenou nejmodernější jadernou ponorku Scorpion.

Že si Američané byli vědomi, že USS Scorpion byla potopena v odvetu za K-129, dokazuje to, že 22.5.68, pár hodin po jejím potopení, agenti námořní zpravodajské služby zkonfiskovali všechny zvukové nahrávky útoku na USS Scorpion, nahrané americkým Sound Surveillance System /SOSUS ...

Po vzájemném potopení svých ponorek si obě námořnictva, uprostřed zuřící války ve Vietnamu, potřásla rukou a dohodla se, že do médií s tím rozhodně nepůjdou , protože obě potopení předvedla zranitelnost ponorek obou států ...

K-129

USS Scorpion