OFRII.com - Red Rocket OFRII.com - 8k wallpapers, foto OFRII.com - Samuraj - bojove umeni - zbrane OFRII.com - Svt Ponorek OFRII.com - 3D medely - 3D tisk - 3D scan OFRII.com - Akvaristika, Akvarijn ryby, Akvarijn rostliny ORFII.com - Freediving - voln potapn ORFII.com - Astrologie - horoskop, znamen, souhvzd, zvrokruhy ORFII.com - Vesmr - planety, galaxie, hvezdy ORFII.com
Menu
Reklama
AONN.cz
ENKII Pohadky online na enkii.cz
Spřátelené Weby
1HRY.cz - hry online zdarma
NIKEE HRY, superhry, 1000her, webhry, flash hry, hry online, hry zdarma
HRY2.eu - hry online, 1000her, mimoni, planeta mimonu, herna, webhry, herni, minihry
Uloz si video Nahnoji.cz
biotechart.cz - animovane obrazky GIF z oblasti biologie, technologie a umeni
Globální mediální server TetriSys

Japonské miniponorky v Pearl Harboru

O japonských ponorkových silách a jejich operacích v průběhu WWII se píše jen zřídka. A to i přesto že svou početností byly na počátku války plně srovnatelné s ponorkovými flotilami ostatních mocností. Je to částečně dáno samotným kritickým pohledem Japonců na ponorky jako ofenzivní zbraň ale hlavně faktem že díky způsobu jakým vedly svou pacifickou kampaň ozbrojené síly Spojených Států neměly japonské ponorky příliš šancí k prosazení se. A tak když už čtenář na nějaký článek o japonských ponorkách narazí tak se jedná buď o jejich využití v úloze nosičů Kaitenů nebo o události vedoucí k potopení amerického těžkého křižníku USS Indianopolis. Ale jen málokdo už ví že například známý útok proti lodím v Pearl Harboru v prosinci *41 byl ve skutečnosti veden ze dvou směrů, ze vzduchu a z pod hladiny. A o tom jak ponorkový útok proběhl a jaké byly jeho výsledky ví jen opravdové minimum lidí. Že deset japonských ponorkářů toho dne ráno opustilo mateřská plavidla v miniaturních člunech s nadějí že americké flotile zasadí svými torpédy citelný úder a zároveň s vědomím že jdou do akce z níž se již možná nikdy nevrátí. 
A právě o této akci je několik málo následujících řádků.

Nejprve trochu japonského ponorkového pravěku:
Některé kapitoly historie vývoje japonských miniponorek jsou dodnes zahaleny tajemstvím a práce které se jimi zabývají je často popisují velmi odlišně. Většinou se však shodují v tom že japonské námořnictvo se o „miniaturní“ podmořská plavidla nezajímalo až zhruba do poloviny třicátých let. Přitom klasickými ponorkami Japonsko disponovalo již od konce roku 1904 kdy ve Spojených Státech tajně nakoupilo pět člunů typu Holland (1) a další dvě jednotky si stavělo v rámci poskytnutých licencí. Přesto že se jednalo o z dnešního pohledu doslova trpasličí plavidla v měřítku tehdejší doby to byly stále plnohodnotné ponorky i když byly co od délky jen o málo větší než druhoválečné britské čluny X nebo německé Seehundy.

První práce týkající se skutečných miniponorek se v Japonsku objevily někdy těsně po roce 1930 a zprvu se jednalo o víceméně soukromou iniciativu bývalého námořního kapitána Norioshiho Joky veterána Rusko-Japonské války. Předpokládalo se jejich využití proti nepřátelským plavidlům ukrytým na bráněných základnách a tak byly tyto návrhy námořnictvem odmítnuty jako vyloženě sebevražedné. Krátce nato se však objevily první oficiální studie hovořící o dalším možném nasazení miniponorek při eventuálním střetu bitevních formací. Podle tohoto návrhu měly čluny operovat nezávisle na vlastní flotile a nečekaným torpédovým úderem rozvrátit nepřátelskou sestavu (2). Hodnotící komise vedená princem Hiroyasu Fuschimim ale dospěla k závěru že takto použitá plavidla by musela mít dosah minimálně 35 mil při rychlosti přesahující 30 uzlů a to nebyli schopni garantovat ani nejoptimističtější konstruktéři. Proto byl dán celý program vývoje miniponorek na čas k ledu. Vlastně ne, jediným plavidlem vzešlým z tohoto snažení byla (??) námořnictvem provozovaná nevyzbrojená „výzkumná“ miniponorka navržená civilním konstruktérem Nishimurou (3). Jediné informace které se mi k tomuto plavidlu podařilo sehnat je výtlak 21 tun, výkon elektromotoru necelých 12 kW a rychlost 4,5 uzle. Dvoučlenná posádka měla být schopna ponoru do hloubky 80 metrů. V únoru 1939 mělo být toto plavidlo nasazeno k pátrání po ponorce I-63 ztracené v oblasti majáku Mizunoko v průlivu Bungo. Jinak je však o tomto plavidle až nápadně málo ověřitelných informací.

Na přelomu let 1932/33 se však objevila nová studie jejímiž autory byla skupina důstojníků soustředěná kolem námořního kapitána Kameharu Kishimota. Generální štáb námořnictva tento projekt po prostudování celkem nadšeně přijal. Ovšem s jedinou ale dost zásadní připomínkou a to že toto plavidlo nebude sebevražedným bojovým prostředkem. Je otázkou nakolik byl tento požadavek v rozporu s původním zaměřením Kishimotovy práce (4).
Ještě v roce 1933 potom podle tohoto projektu vzniklo v loděnici společnosti Mitsubishi v Yokohamě jedno prototypové plavidlo. Od pozdějších sériových kusů se odlišovalo absencí velitelské věže. Výzbroj tvořila dvě 21'' torpéda Typ 89 umístěná v jednoduchých otevřených vrhačích v přídi trupu. Některé zdroje naopak uvádějí že toto plavidlo vyzbrojeno nebylo, proti tomu však stojí zprávy hodnotící komise o tom že 21'' torpéda jsou pro takto malé plavidlo příliš velká a těžká.
Plavební vlastnosti tohoto plavidla však byly velmi rozpačité, miniponorka byla vzhledem k absenci věže a těžkým torpédům v přídi podélně i příčně velmi nestabilní. Tvarově se vlastně jednalo pouze o hodně zvětšené torpédo. 
Tato prototypová miniponorka nebyla nikdy nasazena v boji a ve skutečnosti nelze zcela jednoznačně říci co se s ní stalo. I jindy důvěryhodné zdroje uvádí různé možnosti od sešrotování až po ztrátu na cvičné plavbě. 
Už od počátku se jednalo o přísně utajovaný projekt a oficiální krycí označení celého programu znělo „Kō-hyōteki“ (cíl A) (5).Kvůli zklamání z plavebních vlastností byly plány zásadně přepracovány a v následujícím roce 1934 vznikla v loděnici válečného námořnictva v Kure dvě plavidla předprodukční série označená jako Ha-1 a Ha-2. Od předcházející miniponorky je vizuálně odlišovala hlavně instalace necelé dva metry vysoké velitelské věže ve zhruba polovině trupu. Dalším markantním rozdílem pak byla výzbroj, jednalo se o speciálně pro miniponorky vyvinutá torpéda ráže 45 cm typ 97 (později jeho modifikace typ 98 a typ 2) s bojovou hlavicí obsahující 350 kg trhaviny. Poslední úpravou byl ochrana ústí torpédometů jednak odhazovatelným krytem a také speciálním ocelovým rámem na trhání protitorpédových sítí (6) a dále ochranný kryt lodního šroubu.
Těchto plavidel potom vzniklo celkem 102 (+ prototypové Ha-1 a Ha-2) ve třech mírně odlišných verzích jejichž parametry jsou tady někde okolo. Hlavní modifikacemi verzí B a C byla zástavba dieselového motoru o výkonu 40 koní umožňující plavbu na hladině eventuálně dobíjení akumulátorů a u verze C ještě poněkud větší věž a tříčlenná posádka.

Ještě jednu drobnost je nutno v souvislosti s miniponorkami zmínit a tou je jejich přeprava na bojiště. Japonci totiž celkem přesně odhadli americký předválečný ofenzivní plán Orange a jeho možnosti a nedostatky. Předpokládali tak postupné stahování vlastního loďstva směrem na východ a lákání Američanů do dosahu mohutných leteckých svazků operujících z ostrovních základen. Tento „ústup“ měl být vlastně souvislou řadou šarvátek oslabujících nepřátelské loďstvo a jako jeden z bojových prostředků měly být využity jak klasické ponorky tak i jejich miniverze.
Jenomže u miniponorek s maximálním dosahem 84 mil (cca 156 km) vyvstával problém jejich dopravy do blízkosti nepřátelských sil. Proto byly ještě před válkou modifikovány hydroplánové nosiče Chitose, Chyioda a Mizuno tak aby mohly tato malá plavidla nejen přepravovat ale i vypouštět. K nim by se ještě asi dala zařadit depotní ponorková loď Čogej, také přizpůsobená k operacím miniponorek i když se s ní počítalo spíše pro výcvik. V průběhu války pak vzniklo ještě několik těchto specializovaných plavidel. Naopak Chitose a Chyioda byly krátce po midwayské katastrofě přestavěny na plnohodnotné lehké letadlové lodě. 

V roce 1940 však došlo k přehodnocení bojových možností miniponorek a jejich hlavním určením se staly údery proti bráněným kotvištím nepřítele. Tedy přesně to co někteří navrhovali již před deseti lety a co bylo jako příliš riskantní zamítnuto. Existující nosiče se však náhle staly nepoužitelnými, bylo nepředstavitelné vyslat velmi cenné plavidlo do těsné blízkosti například Oahu a předpokládat že si ho protivník nevšimne. Proto byl krátce před válkou upraven trup pěti oceánských ponorek typu C-1 tak aby unesl jednu miniponorku. Čluny se upevňovaly čtyřmi třmeny na speciální podpěry na palubě za velitelskou věží. Velké ponorky s jejich dosahem až 14 000 mil (26 000 km) už na podobný úkol bez problémů stačily. V průběhu války bylo potom obdobně modifikováno ještě několik ponorek typu B-1 majících o polovinu větší dosah pod vodou (96 mil proti 60 mílím). Ponorka tak dovezla svou miniaturní sestru do blízkosti cíle, vynořila se jen na nezbytně dlouhou dobu než nastoupila posádka, poté byl malý člun uvolněn a velká ponorka šla opět pod vodu. Miniponorka vyklouzla z uložení a vydala se ke svému cíli. Při eventuálním nalodění byl pak postup opačný.


Je trochu překvapivé že přesto že se na plánu operace proti Pearl Harboru pracovalo již dlouhé měsíce tak část týkající se samotných miniponorek do něj byla přidána až v polovině října 1941, prakticky pár týdnů před samotným vyplutím úderných sil. I přes konečné stoprocentní ztráty ale nebyla tato část plánu nikdy prezentována a vlastně ani zamýšlena jako sebevražedná. A to i přesto že i admirál Yamamoto (skrček jak by řekl Destroyman) veřejně vyslovil názor že „Když proniknou dovnitř, nikdy se nebudou moci vrátit a takový vstup je nepotřebný“. Předpokládal totiž že vzhledem k časovému rozvrhu jednotlivých operací (7) bude americká flotila na Havaji ve stavu bojové pohotovosti. A je pravdou že ani sami nasazení námořníci údajně s návratem příliš nepočítali. Například kapitánporučík Naodži Iwasa si po vzoru starých samurajů uvázal bílý šátek hačimaki na znamení, že v boji hodlá najít smrt a s posádkou mateřského plavidla se rozloučil se slovy: „Postarejte se o mé osobní věci. Bude to snadné, svázal jsem je do balíku.“ Podle pozdějšího vyjádření velitele inspektora útvaru miniponorek na základně Ourazaki v Kure kapitána Koyamy (v letech 1943 – 45) však sám Yamamoto souhlasil s použitím miniponorek pouze za podmínky že se budou minimálně posádky moci vrátit zpět do Japonska. Důvod byl celkem prostý, vzhledem charakteru zbraně byla u posádek nutná vysoká odbornost a způsobilost. Všichni byli perfektně proškolení a se svými plavidly do detailu seznámení specialisté a proto bylo plýtváním tyto draze vycvičené odborníky jen tak ztrácet při operacích „bez návratu“. Navíc tehdejší japonská situace ještě podobná extrémní řešení nevyžadovala.
Jak jsem již uvedl do plánu se miniponorky zakomponovávaly až na poslední chvíli. Nebyl to však žádný problém neboť s operacemi velkých oceánských ponorek plán počítal a tak se jen přidalo pět dalších člunů/nosičů. Samotná miniaturní plavidla operovala zcela nezávisle na ostatních bojových uskupeních, vlastně jediné čeho bylo nutno se držet byl časový rozvrh. Samotný plán úderu byl velmi jednoduchý. V určených sektorech se miniponorky oddělí od nosičů a podle možností vniknou na základnu. Zde vyčkají a těsně po útoku první vlny letadel využijí zmatku a svými torpédy napadnou libovolné hodnotné cíle. Poté buď uniknou zpět na volné moře kde si je velké ponorky vyzvednou na určeném místě 7 mil VJV od ostrova Lanai (9), v případě že to nebude možné posádky svá plavidla potopí a buď kontaktují mateřské ponorky nebo se ukryjí na určených kontaktních adresách v Pearl City. Japonští agenti pak zajistí jejich evakuaci. Z původní skupiny oceánských ponorek byla také dodatečně vyčleněna dvě plavidla (I-68 a I-69) a jejich kapitáni dostali pokyn operovat v těsné blízkosti vstupu do přístavu a podle potřeby vyzvednout posádky miniponorek pokud ty nebudou schopny cesty až na určené místo setkání. 
Jenomže nic není tak jednoduché aby se to nemohlo pokazit a o tom se měli zanedlouho přesvědčit i japonští ponorkáři.


Ještě je nutno zmínit dodnes nevyřešené nejasnosti ohledně značení plavidel účastnících se akce.
U velkých ponorek není s identifikací problém žádný, mimo čísla samotného plavidla jsou známa i jména a hodnosti velících důstojníků. Za pomoci zahraničních archivů by snad bylo možné dohledat i kompletní jmenný seznam jejich posádek. 
U miniponorek je však situace jiná. Přesto že jsou známa jména námořníků kteří s nimi tento útok podnikli tak pravděpodobně neexistuje zdroj který by byl schopen spolehlivě identifikovat jejich trupová čísla, na vyzvednutých vracích chybí jakékoliv identifikační znaky. Z výslechu jediného přeživšího bylo možné vyvodit jen to že on sám velel miniponorce Ha-19 a to že do akce bylo nasazeno pět blíže neidentifikovaných člunů v nejlepším technickém stavu. Navíc v podstatě není žádná naděje že se tento problém někdy podaří uspokojivě vyřešit. Jediné co mi tak zbývá je přizpůsobit se nejběžnějšímu zahraničnímu způsobu značení, tedy že miniponorka nesená oceánským plavidlem I-16 se značí M-16, na I-18 tedy bude M-18 atd. Mimochodem M-24 je ta jediná identifikovaná Ha-19.


Ha-19, 47tunová ponorka typu A, byla postavena v japonském Kure v roce 1938. Koncem listopadu až začátkem prosince 1941 byla převezena na palubu větší ponorky I-24 do vod nedaleko Pearl Harbor na Havaji, (USA), kde byla jednou z pěti ponorek, které se zúčastnily 7. prosince japonského nájezdu.

Nefunkční gyrokompass znemožnil vstupu Ha-19 do Pearl Harboru. Po mnoha dobrodružstvích se ocitla u Waimanalo, na východním pobřeží ostrova Oahu. Ponorka a její  pilotka Kazuo Sakamaki byly zachyceny 8. prosince. Sakamaki byla prvním japonským válečným zajatcem, kterého Spojené státy přijaly během tichomořské války.
Ha-19 byla zachráněna a později poslána do Spojených států, kde byla vystavována po celé zemi. Po skončení války byla  mnoho let v Key West, (Florida).
V roce 1991 byla Ha-19 přesunuta do Fredericksburgu, T(exas),  kde zůstává vystavena v muzeu Admiral Nimitz.


Speciální námořní útočný útvar (jak se tato malá flotila vzletně nazývala) vyplul ze základny v Kure ve 02:15 19. listopadu 1941. Pět modifikovaných ponorek třídy C-1 nesoucích po jedné miniponorce mířilo ve volné formaci na západ. Většinu času strávily pod vodou, na hladinu vyplouvaly pouze kvůli dobití akumulátorů nebo vyvětrání. Vlastně jediným pokynem pro samotnou plavbu bylo nařízení pro všechny ponorky vyhnout se velkým obloukem americkým základnám na ostrovech Wake a Midway.
Do určené vypouštěcí oblasti skupina dorazila pozdě večer 6. prosince (havajského času), ponorky vystoupily na hladinu a posádky začaly připravovat miniaturní plavidla k vypuštění. U člunu M-24 se však vyskytl vážný problém. Zřejmě kvůli špatně uzavřenému poklopu vniklo během cesty do miniponorky určité množství vody a podrobná kontrola po vysušení odhalila že agresivní mořská voda poškodila gyrokompas. Bez tohoto přístroje však byla plavba do a uvnitř nepřátelské základny nemožná. Navigační podmínky v korálovými útesy sevřeném vstupním kanálu jsou už tak dost složité a samotný plavební koridor je relativně úzký. Proto byly posádky miniponorek vybaveny celkem podrobnými mapami ale bez funkčního gyrokompasu je vám taková mapa k ničemu pokud nejste schopni určit kde se nacházíte. Jedinou další možností bylo řízení za použití periskopu nebo přímo plavba na hladině, to je ale v bráněné nepřátelské základně trochu problém. Na zakotvených plavidlech držely neustále hlídku desítky námořníků, po hladině se pohybovaly zásobovací čluny, navíc celý záliv Mamala (kolem vstupu do Pearl Harboru) byl obranným perimetrem kde mohla být jakákoliv ponorka pod vodou bez výstrahy potopena. Tato oblast byla navíc neustále pročesávána hlídkovými plavidly a nad ní kroužily Cataliny.
Proto se Sakamaki s Inagakim společně s několika techniky z mateřské I-24 urychleně pustili do opravy.

Mezitím se na cestu vydávaly ostatní miniponorky, už v 00:42 to byla M-16 poručíka Yokoyamy a seržanta Kamity. V 01:16 ji následovala M-22 kapitánporučíka Iwasy a rotného Sasakiho, v 02:15 potom M-18 poručíka Furuna a rotného Yokoyamy a konečně v 02:57 M-20 podporučíka Hiroa a seržanta Katayamy. V té době muži snažící se opravit nefunkční gyrokompas na M-24 dospěli k závěru že zprovoznění tohoto přístroje není v jejich možnostech a začalo se řešit co dál. Velící mateřského plavidla fregatní kapitán Hanabusa prohlásil že za dané situace by bylo nejlepší miniponorku nepouštět naslepo do akce a raději ji dopravit zpět do Japonska k opravě, s tím však nesouhlasil jak podporučík Sakamaki tak i jeho podřízený seržant Inagaki. Po kratší hádce však Hanabusa ustoupil a tak se poslední člun vydal na cestu v 03:33. 

Rozmístění ponorek-nosičů před přístavem. Na pravé straně je pláž Waimanalo kde skončil Sakamaki.


 


Co se s miniponorkami dělo poté co opustily svá mateřská plavidla lze s výjimkou M-24 rekonstruovat jen částečně a to pouze na základě chaotických a často protichůdných hlášení druhé strany. Takže nyní musíme nahlédnout do amerických zpráv, hlášení a lodních deníků. 
První nezřetelný kontakt zaznamenala v noční tmě minolovka USS Condor AMC-14. V 03:42 se asi 50 metrů před její přídí mírně na levoboku (cca 900 metrů od vrat protiponorkových sítí) objevil vysunutý periskop mířící ke vstupu do plavebního kanálu. Protože se jednalo o obrannou zónu kde už musely všechny ponorky plout na hladině byl každý takový kontakt krajně podezřelý. Japonci zřejmě minolovku zpozorovali také neboť periskop po chvíli zmizel. Po nějaké době (zřejmě přemítání co to vlastně viděli) obdržel zprávu o pravděpodobné ponorce, jejím kurzu a odhadované rychlosti nedaleko se potulující letitý USS Ward DD-139 (10). Tento torpédoborec mající inkriminované noci na starosti hlídání vstupu do přístavu označenou oblast téměř hodinu bezvýsledně prohledával sonarem. Zhruba ve stejné době kdy s touto činností Ward pomalu končil (ve 04:58) se Condor vrátil do přístavu a o pouhých 10 minut později ho v jeho roli hlídkového plavidla nahradila další ze skupiny malých minolovek USS Crossbill AMC-9. Po jejím průjezdu měla být vrata v protiponorkových sítích opět uzavřena, kvůli zjednodušení práce je však obsluha nechala otevřená. Nedaleko se totiž nacházela vlajková loď výcvikové eskadry USS Antares AKS-3 vracející se do přístavu s plovoucím dělostřeleckým cílem a naproti jí vyplouval přístavní remorkér USS Keosanqua AT-38 mající pětisettunový prám převzít. Protože nebyl remorkér v dohledu rozhodl se kapitán Antaresu pokračovat do Pearl Harboru i s vlekem. 
V 06:37 zpozorovaly v blízkosti vlečeného prámu hlídky Wardu neznámý objekt mající podobu věže velmi malé ponorky (podle polohy a směru z nějž se přibližovala se pravděpodobně jednalo o Hiroovu M-20). Zhruba ve stejné době si obrysu trupu ponorky všimla i posádka Cataliny (Patrol Wing ONE) nadporučíka Williama Tannera provádějící rutinní protiponorkovou hlídku. Posádka letounu si v prvním okamžiku myslela že se jedná o americkou ponorku v nouzi a předpisově ji označila dvěma světlicemi. Posádka japonského plavidla zřejmě nic z toho nezaregistrovala neboť to v klidu pokračovalo směrem k otevřenému průchodu v sítích. Kapitán Wardu okamžitě vyhlásil plnou bojovou pohotovost, vysokou rychlostí se přiblížil k neznámému plavidlu na zhruba 100 yardů (cca 90 m) a v 06:45 zahájila obsluha příďového děla palbu. Vypálený granát minul ale po dalším zkrácení vzdálenosti zasáhlo dělo č.3 věž ponorky. V následujícím okamžiku Ward cíl přejel a do prostoru svrhl čtyři hlubinné nálože (další hlubinku přidala i Catalina jejíž velitel si mezitím uvědomil svůj omyl). Ve zpěněné vodě za zádí torpédoborce se na chvíli objevil rozdrcený trup miniponorky aby zase po několika vteřinách navždy zmizel v hlubinách. Následně se ozvalo několik tlumených výbuchů. V té době se už dvě (možná tři) plavidla pronikla otevřenými sítěmi do přístavu.
 
V 06:54 odvysílal kapitán Wardu (poručík William Woodward Outerbridge) na velitelství 14. námořní oblasti zprávu že v obranném pásmu napadl a potopil děly a hlubinnými náložemi neznámou ponorku. K jejímu dešifrování došlo až po dvaceti minutách a ani poté se nikdo příliš nevzrušoval. Přitom kdyby depeše hovořila jen o hlubinných pumách tak by se opravdu dalo říci „kdoví co viděli“, ovšem informace o dělostřelecké palbě říkala že došlo k jasné identifikaci cíle. Teprve až v 07:41 kdy byla zpracována potvrzující zpráva ze zúčastněné Cataliny se věci pomalu daly do pohybu. Pohotovostní torpédoborec USS Monaghan DD-354 dostal rozkaz vyplout z přístavu, připojit se k hlídkujícímu Wardu a podle možností prověřit navázaný kontakt případně výsledek útoku. Tento pokyn byl vydán v 07:51, právě v době kdy měla první vlna japonských letadel určené cíle na dohled. O miniponorkách uvnitř přístavu stále nikdo nevěděl a ještě dlouhé minuty to tak mělo zůstat. 

K dalšímu kontaktu (podle zaznamenaného času) došlo o několik minut později a týkal se Sakamakiho M-24 (Ha-19). Ta se už od sedmi hodin motala v blízkosti ústí vstupního kanálu, přes znovu uzavřené sítě se však nemohla dostat do přístavu. V 07:53 se v éteru objevil Fučidův slavný signál „Tora Tora Tora“ a japonská první vlna se vrhla na ostrovní letiště a zakotvená plavidla. Podle platných postupů měla v takovém případě celá americká Pacifická flotila opustit své kotviště, zformovat se v zálivu Mamala a dále postupovat podle situace (11). Jako první se z přístavu po zahájení útoku dostal torpédoborec USS Helm DD-388. Ten byl osudného dne určen jako protiponorková hlídka v hloubi vstupního kanálu, přibližně v místech kde do něj ústí West Loch a tak to měl na volné moře jen kousek. A právě jeho hlídky zaregistrovaly v 08:00 na hladině v blízkosti síťové uzávěry neznámou ponorku. Jednalo se o M-24 která kvůli navigační chybě najela o několik minut dříve na rozsáhlý korálový útes Tripod. Dělostřelci torpédoborce stihli vypálit několik granátů, Japoncům se však podařilo miniponorku uvolnit a ta se rychle ukryla v hlubinách. Helm ukončil ostřelování a spěchal na přidělenou pozici. Přestože miniponorku americké granáty minuly nevyhnula se vážným škodám. Náraz na útes poškodil a vyřadil spodní torpédomet a co bylo vážnější došlo k poškození několika akumulátorů z nichž vytekla kyselina. Vnitřek plavidla podle pozdější Sakamakiho výpovědi zaplnily jedovaté plyny a posádka upadla do bezvědomí. Dále Sakamaki uvedl že se znovu pokoušel proniknout do přístavu, jeho výpovědi jsou ale trochu (no pořádně) zmatené. Místo aby se pokoušel proniknout do kanálu který byl zhruba severně od jeho pozice plul podél pobřeží ostrova směrem na východ. Během této cesty znovu narazil na korálový útes a poškodil i zbývající torpédomet. Podle svých slov se Sakamaki rozhodl vydat se na místo setkání s mateřskou ponorkou u ostrova Lanai, ve skutečnosti však u mysu Makapu místo na jih zabočil podél pobřeží na severozápad. Po krátké době již potřetí miniponorka najíždí na mělčinu u pláže Waimanalo a tentokrát již není v silách Japonců dostat ji zpět na hlubokou vodu. Proto aktivují destrukční zařízení které má zničit ponorku a pokusí se doplavat na blízkou pláž. V silném příboji se to podařilo jen Sakamakimu, když na břehu přišel k sobě byl již prvním válečným zajatcem začínajícího konfliktu. Nálož aktivovaná na jeho plavidle však selhala a tak americké námořnictvo získalo jen minimálně poškozenou miniponorku. Ta byla v lednu 1942 přepravena do Spojených Států a posloužila k přesvědčování Američanů aby si koupili vládní válečné dluhopisy. Později byla po válce opravena za využití dílů získaných z dalšího plavidla zničeného v Pearl Harboru a byla součástí několika různých muzejních expozic. V červnu 1989 byla prohlášena národní kulturní památkou a nastálo přemístěna do Národního muzea pacifické války v Texaském Fredericksburgu.

Sakamakiho Ha-19

 



 

 
Nyní se ale musíme vrátit zpět do Pearl Harboru ráno 7.12.1941.
Mezi 08:30 a 08:34 zaregistrovalo několik plavidel kotvících v East Loch neznámou miniponorku necelých 200 metrů za zádí dílenské lodě USS Medusa AR-1. Nedaleko se nacházející hydroplánový nosič USS Curtiss Av-4 na ni okamžitě zahájil palbu a zasáhl její věž dvěma 5'' granáty. Zároveň přivolal nedaleko se nacházející torpédoborec Monaghan. Ani dva přímé zásahy nezabránily Japoncům odpálit jedno torpédo na Curtiss a druhé na vysokou rychlostí se přibližující Monaghan. Obě však minula, první explodovalo po nárazu do mola nedalekého Pearl City a druhé po najetí na břeh Fordova ostrova. To však již Monaghan v 08:43 na miniponorku najel a zatlačil ji pod hladinu. Dílo zkázy dokonaly dvě hlubinné bomby jejichž blízké výbuchy malé plavidlo rozdrtily.
Vrak ponorky byl později vyzvednut, několik částí posloužilo k opravě Sakamakiho M-24 a zbytek byl i s pozůstatky obou členů posádky uložen do základů nového mola v Quary Loch v jihovýchodní části základny. Protože bylo dva týdny později v prostoru potopení nalezeno pouzdro s částí uniformy kapitánporučíka japonského námořnictva předpokládá se že by zničená ponorka mohla být Iwasova M-22 (byl jediným členem posádek miniponorek v této hodnosti). Stejně tak se ale může jednat o osobní věci některého sestřeleného pilota. Pouzdro i obsahem bylo po válce předáno Japonsku a od roku 1972 je uloženo v tokijské šintoistické svatyni Yasukuni. V roce 1952 byla při opravě mola tato ponorka vyzvednuta aby mohla být prozkoumána. Kyselina z rozbitých baterií však mezitím vrak zničila do té míry že byl plánovaný průzkum zrušen a ponorka skončila opět a pravděpodobně navždy v základech mola.


 
O pohybu zbývajících dvou ponorek v oblasti základny se dodnes neví nic určitého, léta ani nikdo nevěděl kde se nacházejí. V palubním deníku oceánské ponorky I-16 pohybující se v blízkosti jihozápadního pobřeží Oahu se však objevil zápis s datem 7.12.1941. Kapitánporučík Kaoryu Yamada v 22:41 poznamenal že zachytil nezřetelné vysílání v japonštině se stručným obsahem „Se, se, se!“. Japonští propagandisté ji připsali Yokoyamovi a prohlásili že se týká potopení bitevní lodě USS Arizona BB-39 (12).


Další miniponorka se objevila nad hladinou o dva a půl roku později kdy došlo v Pearl Harboru k rozsáhlé katastrofě která bývá dnes často srovnávána právě s osudným prosincem 1941. 
Americké námořnictvo právě finišovalo s přípravami na operaci Forager (13) a u muničního mola ve West Loch probíhala nakládka munice a benzínu na přistavené velké výsadkové lodě. A 21. května 1944 v 15:08 došlo na palubě jedné z nich, LST-353 k obrovské explozi jejíž příčinu se nikdy nepodařilo zjistit (14). Série výbuchů a následný desítky hodin trvající požár zničil šest velkých (LST) a tři malé (LCT) výsadkové lodě. Několik dalších plavidel bylo různě poškozeno a americké námořnictvo přišlo o velkou část zásob určených pro prvosledové jednotky. Ztráty na materiálu byly tak vážné že bylo nutno posunout samotnou obojživelnou operaci o 24 hodin. Celá událost byla utajena a postižený prostor byl urychleně vyčištěn. Ženisté v průběhu pouhého týdne většinu vraků rozřezali, pomocí plovoucího jeřábu trosky vyzvedli a vysypali mimo přístav v zálivu Mamala ( na místě katastrofy se dnes nachází již jen přední část zničené LST-480). V průběhu této vyčišťovací operace však byla náhodou pořízena fotografie na níž je pod plovoucím jeřábem zavěšena část miniponorky. Zřejmě si ale nikdo neuvědomil co to vlastně ženisté našli a tak bylo malé plavidlo rozřezáno a vyhozeno společně s ostatním nepotřebným šrotem. A to bylo na dlouhou dobu zase vše.
V červenci 1992 byla zadní část této rozřezané ponorky náhodou objevena při průzkumu mořského dna v zálivu Mamala ale kvůli poruše navigačního systému sondy nebylo možné přiřadit nálezu přesné souřadnice a tak byla miniponorka „zase“ ztracena. Znovu se ji podařilo objevit až při dalším průzkumu na přelomu let 2000/2001. Po prostudování pořízených fotografií bylo konstatováno že torpédomety této miniponorky jsou prázdné a odborníci potvrdili že torpéda kvůli korozi nemohla vypadnout samovolně při vyzvednutí a následné manipulaci s vrakem v roce 1944.
 



O tom kde skončila pátá miniponorka se svět dozvěděl v červnu 1960. V rámci rozšiřování mezinárodního letiště v Honolulu probíhalo čištění dna přilehlé zátoky Kehi a přitom byl v hloubce přibližně 22 metrů objeven velký kovový předmět. Po vyzvednutí na hladinu se ukázalo že se jedná o poslední japonskou trpasličí ponorku. Po průzkumu tohoto vraku bylo zjištěno že se uvnitř nenacházejí ostatky posádky a podle několika nalezených osobních předmětů je téměř jisté že se jedná o plavidlo M-18 podporučíka Furuna. Protože se ve vraku stále nacházela torpéda byla celá přední část opartně odstraněna a shozena zpět do vody mimo pobřežní mělčiny. O posádce nejsou dodnes žádné zprávy, do vlasti se nevrátil nikdo, jediným „havajským“ válečným zajatcem je pouze podporučík Sakamaki a z inkriminované doby a oblasti není ani žádný záznam o nálezu těl.
Samotná ponorka byla na žádost japonské vlády vydána Japoncům a po rozsáhlé rekonstrukci je dnes součástí muzejní expozice námořní školy v Eta-Jimě.




Konečně 28. srpna 2002 byl nalezen vrak plavidla jemuž se dostalo pochybné cti být první potopenou lodí právě začínající války v Pacifiku. Necelých 5 mil od ústí vstupního kanálu byla v hloubce téměř 400 metrů výzkumným týmem lokalizována trpasličí ponorka zničená torpédoborcem Ward při pokusu proniknout do přístavu. Na věži poničeného vraku je dodnes patrný otvor po zásahu pětipalcovým granátem. Také toto plavidlo má stále svá torpéda a proto bylo jeho vyzdvižení zamítnuto jako příliš nebezpečné.


Kazuo Sakamaki se v roce 1945 vrátil do Japonska a to i přesto že se ho jeho vlast v průběhu války zřekla. Když se totiž Japonci dozvěděli že padl do zajetí a žije byly všechny oficiální záznamy o jeho osobě zničeny a jakákoliv zmínka o něm byla zakázána, případně trestána. Známé je například tablo s devíti portréty posádek miniponorek, chybí pouze vyvrhel Kazuo Sakamaki .
Jeho padlí druzi byli v červnu 1942 posmrtně povýšeni o dva stupně, prohlášeni „Gunšiny“ (válečnými hrdiny a polobohy) a jejich jména byla zanesena do posvátných seznamů padlých ve svatyni Yasukuni. Sakamaki po návratu pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1987 ve vedení společnosti Toyota. Zemřel v listopadu 1999 ve věku 81 let jako zarytý pacifista.


A na závěr jěště jedna zajímavost ve spojitosti s útokem miniponorek.
Vraky tří plavidel byly nalezeny se stále nabitými torpédomety, čtvrtá neúspěšně zaútočila severně od Fordova ostrova na Curtiss a Monaghan a byla přitom potopena. Ale i poslední vyzdvižená ve West Loch měla torpédomety prázdné, kam se ale tato torpéda poděla dlouho nikdo netušil. Přitom během náletu a bezprostředně po něm řada lodí v Pearl Harboru hlásila napadení torpédy případně přímo setkání s neznámou ponorkou. Několik lodních deníků dokonce uvádí že ponorku potopily. Tato hlášení jsou ale přičítána psychickému stavu posádek a zmatku který po útoku panoval, v opačném případě by to znamenalo že z pěti nasazených miniponorek by jich muselo v samotném přístavu operovat minimálně deset přičemž nejméně polovina by byla zničena americkými protiakcemi. Jediné další hlášení o napadení ponorkou které lze považovat za ověřitelné pochází z lodního deníku lehkého křižníku USS St. Louis Cl-49. Po opuštění základny a minutí vstupních protiponorkových sítí byl v zálivu Mamala už mimo plavební kanál v 10:04 napaden dvěma torpédy z pravoboku (obě explodovala na korálových útesech). Hlídky ohlásily neznámou ponorku asi 900 m od křižníku jež ji několika výstřely 5'' děl zahnal pod hladinu (v deníku je zaznamenáno potopení). Ve skutečnosti se však jednalo o oceánskou ponorku ze skupiny která zde číhala právě na vyplouvající lodě. Ve střetnutí s miniponorkami byly úspěšné pouze torpédoborce Ward a Monaghan.
V poměrně nedávné době však začala řada historiků poukazovat na jednu konkrétní fotografii zachycující dění kolem Battleship Row  na začátku náletu první vlny. Posádka japonského bombardéru zřejmě náhodou vyfotila dvě podivné stopy mířící z jednoho bodu k řadě bitevních lodí. Je možné že právě tento snímek může otázku dvou chybějících torpéd vysvětlit i když i tato teorie má své oponenty. Takže se to pokusím shrnout.


Jde o fotografii Battleship Row pořízenou od severovýchodu. V levém dolním rohu je osamocená bitevní loď Nevada. Před ní je dílenská loď Vestal a bitevní lodě Arizona, W. Virginia, Tennessee, Oklahoma a Maryland, tanker Neosho a zcela vpravo bitevní loď California (zleva doprava). V pozadí je samotná námořní základna, část palivových nádrží a zcela vzadu již hoří letiště Hickam. Zajímavá je však oblast na levé straně zhruba uprostřed. Je tam patrná za „něčím“ zvířená voda a dvě stopy vedoucí k bitevní lodi W. Virginia. Část historiků tvrdí že právě tato fotka zachycuje torpédový útok miniponorky jež byla později nalezena ve West Loch. A ta zvířená voda je práce lodních šroubů rozhoupaného plavidla. Přijde mi to celkem logické neboť na hladině jsou jasně viditelné stopy po tlakové vlně šířící se od zasažené West Virginie schopné s malým plavidlem pořádně zahoupat. Navíc pokud samo měří 23 metrů a nachází se v hloubce pouhé 2 – 3 metry.
Oponenti této teorie odkazují na dokumenty a mapy nalezené v získané Sakamakiho ponorce a spoléhají na zdravý rozum japonských ponorkářů. Podle plánu měly totiž miniponorky zaútočit buď v mezeře mezi oběma nálety nebo až po odletu druhé vlny, během samotného náletu měly posádky přímý rozkaz vyhnout se nebezpečným sektorům severně a jižně od Fordova ostrova. Hrozilo že desítky torpéd a bomb mohou náhodou poškodit nebo i zničit miniponorky a tomu se japonští plánovači snažili vyhnout. A stopy ve vodě mají být po torpédech shozených letadly (ovšem jediné letadlo které je na snímku je stroj nad námořní základnou mířící opačným směrem). Také toto by se dalo přijmout, na snímku jsou totiž celkem čtyři stopy po vypuštění/shozu torpéda, nikdo z oponentů však nedokáže rozumně vysvětlit ty tři zvláštní gejzíry vody. Voda „splašená“ po dopadu leteckého torpéda vypadá totiž zcela jinak, zvláště pokud to bylo vybaveno dodatečnými stabilizátory.



záznam kamery z průzkumu vraku na dně Pearl Harboru

Ponorky
Reklama
© Ofrii 2012 - kontakt
NIKEE.net
ALYSS.cz
SIFEE.biz
ENKII.cz
OFRII.com