Reklama
AONN.cz
Spřátelené Weby
|
Historie ponorek
Velmi kusé zprávy o podmořských lodích existují již z antické doby, obvykle však lze jen těžko rozlišit fantazie od reality. Skutečná historie ponorek začíná na počátku novověku a je neobyčejně spletitá. Více či méně úspěšné pokusy postavit ponorný člun se v období od 17. do počátku 20. století dají počítat na stovky - "neviditelná" zbraň schopná poměrně levně zlikvidovat nepřátelské loďstvo vzrušovala vynálezce, mecenáše, politiky i admirály.
O ponorky se zajímali už nejvzdělanější lidé středověku. Například záhadný prorok vědeckotechnického pokroku, františkánský mnich Roger Bacon ve 13. století nepochyboval o tom, že lidé jednou budou v takových plavidlech odhalovat tajemství hlubin. Ponorky později kreslil i Leonardo da Vinci a stejné cíle měla tehdy řada dalších konstruktérů. Vždy však zůstalo pouze u nerealizovaných a nerealizovatelných plánů. Není divu: chyběly základní technologické znalosti, materiály, pohon, systémy pro udržení života posádky…
rok 1624
Na počátku 17. století žila na pražském dvoře císaře Rudolfa II. pestrá galerie vědců, alchymistů a umělců, z nichž někteří se nesmrtelným písmem zapsali do historie vědeckého poznání. Mezi ty méně známé patří Cornelius Drebbel, mechanik, alchymista a vynálezce pravděpodobně první úspěšné ponorky.
Drebbel se narodil v Holandsku roku 1572 a na Rudolfově dvoře v Praze působil v letech 1610-1612. U nás na sebe moc neupozornil a po císařově smrti přesídlil do Londýna. Jeho pokus s ponorkou se konal patrně roku 1624 při příležitosti narozenin krále Jakuba I., a je podivuhodné, že hned napoprvé byl úspěšný. Svérázný alchymista se nejen potopil, ale patrně jako první v historii se pak se svým plavidlem i vynořil.
Zdá se, že Drebbel ve své ponorce strávil pod vodou pozoruhodně dlouhou dobu. Podle několika důvěryhodných zpráv totiž jeho člun dorazil pod hladinou až do Greenwich. V dřevěném trupu mělo pobývat 15 členů posádky, z toho 14 tu sloužilo jako veslaři. Hloubka ponoření patrně nepřesáhla několik málo metrů.
Nelehkým oříškem v té době musel být i systém ponořování a vynořování.
První historický ponor se konal 4 metry pod hladinou a plavidlo urazilo pod vodou asi 10 km za 3 hodiny. Stálý přístup vzduchu zajišťovaly pružné hadice, vyvedené z lodi na hladinu do speciálních dřevěných růžic, které plavidlo vleklo za sebou na hladině. Když se mělo plavidlo vynořit, veslaři vypumpovali vodu z vaků soustavou speciálních pump a loď se za chvíli vyhoupla na hladinu. V té době to byl ojedinělý technický zázrak, který král Jakub náležitě ocenil. Zvlášť, když celému ponoru přihlížel celý královský dvůr a stovky lidí po obou březích řeky.
Nejpodivnější ale je, že Drebbel patrně objevil kyslík dávno před Cavendishem a dokonce dovedl tento životadárný plyn dodnes neznámým způsobem vyrábět a skladovat. Jeden z jeho současníků o tom říká: "Drebbel soudil, že tělo vzduchu není jednotné, ale pro dýchání jej činí vhodným určitá jeho část. Když je spotřebována, zbytek není schopen starat se o plamen života v srdci. Kromě mechanického zařízení proto měl ve své lodi tekutinu, kterou považoval za hlavní tajemství plavby pod vodou. Vždy, když zpozoroval, že životní části vzduchu je v lodi nedostatek, otevřel tuto nádobu, a tak opět obnovil na nějakou dobu poměr vhodný k dýchání."
Na rozdíl od jiných tehdejších spisů o plavbě pod vodou, to vypadá velmi moderně. Drebbel bud uvolňoval kyslík z nějaké sloučeniny, nebo chemicky vázal oxid uhličitý z vydýchaného vzduchu - nebo obojí, stejně, jako je tomu v dnešních ponorkách a kosmických lodích.
Cornelis Drebbel (1572 – 1633) byl svého času velmi uznávaný technik. Konstruoval mimo jiné dalekohledy, termostaty, mikroskopy, inkubátory, hodinové stroje i důmyslné technické hračky. V jedné věci však možná předešel svou dobu, i když neexistuje přímý důkaz. Podle některých historiků zřejmě vymyslel chemický způsob výroby kyslíku, který možná uplatnil i u své ponorky, aby se tak zbavil zcela přítěže hadic vedoucí z ponorného člunu na hladinu. Vzhledem ke svému géniu měl samozřejmě problémy s církví a musel čelit během svého života několika nařčením z čarodějnictví. Nicméně přínos, který měl Debbel pro přínos vědy, je víc než zřejmý a právě proto byl po něm například pojmenován kráter na měsíci.
Po Drebbelovi následovali další vynálezci, mezi nimi i jeho syn. Neuspěl ani Denis Papin, který pak místo ponorky světu raději zanechal tlakový kuchyňský hrnec. Do historie se v souvislosti s ponorkami zapsal také anglický tesař John Day, patrně jinak než si původně představoval. V 70. letech 18. století se pokusil přestavět na ponorku rybářskou šalupu jménem Maria tak, že vyztužil a utěsnil palubu. K závěrečnému testu došlo 20. srpna 1774, kdy se pokusil dosáhnout hloubky 50 metrů. Plavidlo rozdrtil tlak vody a John Day se stal první historicky doloženou obětí ponorkové havárie. Zdaleka však ne poslední.
rok 1664
V roce 1664 byla v Holandsku zkonstruovaná podobná loď, která je známá též jako rotterdamská loď, jedna z prvních ponorek, v městě Rotterdam francouzský konstruktér známý jen jako "M. de Son ". Tato historická ponorka má mechanický pohon, který je založen na lopatkovém kolu umístěném uprostřed lodi a poháněný pomocí hodinového stroje. Pohon byl však příliš slabý, než aby byl schopný pohánět téměř 22 metrů dlouhé plavidlo, i když jeho konstruktér tvrdil, že bude schopen přeplavit Lamanšský příliv tam a zpět za jediný den a potopit přitom sto lodí. Byla pravděpodobně také první ponorkou, která byla postavena pro vojenské účely, konkrétně Belgičany proti Anglickému námořnictvu. Částečně ponorné plavidlo mělo taranovat nepřátelské lodě. Ve skutečnosti nešlo o ponorku v pravém slova smyslu, ale jen o částečně ponorný člun. Plavidlo tvořilo dva paralelní spirálovité trupy, jejichž podélnou osou probíhal centrální trám, sloužící zároveň jako výztuž a taran.
Ve trupu byl vzduch pro jednoho člověka na 3 hodiny. Oba trupy byli příčně spojené a vybavené byly lopatkovým kolem, pohánějící tento "katamarán".
rok 1724
V roce 1724 byla v Petrohradě provozuschopná tzv. tajná loď. První válečná ponorka, která vznikla v příštím století, tuto myšlenku přejala a vypadala také jako sud. Postavit se ji snažil Jefim Nikonov, který se s tou myšlenkou dokonce svěřil carovi Petru Velikému. Sliboval podmořskou loď, která bude ničit nepřítele zpod hladiny svými děly. Protože nápad měl úspěch, vydal car pokyn k započetí stavby. V roce 1721 mu vynálezce předvedl prototyp a nadšený car trval na tom, aby vývoj pokračoval. V roce 1724 byly práce konečně hotovy. Přehlídka ovšem dopadla katastrofálně. Loď klesla na dno, prorazila si trup a posádka včetně autora samotného doslova utekla hrobníkovi z lopaty. Carovi však ponorka stále připadala jako geniální vynález a Nikonova dále podporoval. Další dva pokusy však rovněž skončily katastrofálně a tak byl nebohý Nikonov nařčen ze zpronevěry státních fondů a poslán do loděnic, aby tam vykonával naprosto fádní a obyčejnou práci. Základy stavby vojenských ponorek však již byly položeny!
Fultonova ponorka měla proudnicový trup z měděného plechu vyztuženého ocelovými žebry dlouhý něco přes 6 metrů a široký asi 2 metry. Pohon stále ještě musely zastat svaly tříčlenné posádky, otáčející osou lodního šroubu, na hladině však ponorka mohla rozvinout důmyslnou skládací plachtu. Výhled pod vodou i na hladině zajišťovala malá prosklená věžička v přední třetině trupu. Útok měl být opět proveden náloží, kterou posádka připevní pod trup lodi. Ponorka dostala jméno Nautilus - první v dlouhé řadě, kde nechybí jak románové plavidlo Vernova kapitána Nema, tak první atomová ponorka světa.
V létě roku 1801 prodělal Nautilus první zkoušky v západofrancouzských přístavech Le Havre a Brest. Ponorka měla před zraky zkušební komise zaútočit na vyřazený škuner. Nautilus se ponořil, pod vodou připlul k cíli a na trup připevnil kovové očko. Skrz něj bylo provlečené lano, na jehož druhém konci byla mina opatřená nárazovou roznětkou. Když Nautilus odplouval a vlekl lano za sebou, přitahoval minu k očku - a tím i k oběti odsouzené ke zkáze. Fultonův rekord byla hloubka osm metrů. Při tomto pokusu použili balastních nádrží.
Nic z toho komise na hladině neviděla. Její členové spatřili jen ponorku mizející pod hladinou, pak dlouho nic a nakonec explozi, která cvičný cíl rozmetala na kusy. Předvádění bylo dokonale úspěšné.
Přesto nakonec Francie ponorky k dobytí světa nepoužila. Jednou z příčin patrně byla svérázná Futonova povaha. Vynálezce svou ponorku po první úspěšné zkoušce zničil a bez dalších prověrek žádal peníze na novou a větší loď. Napoleon však ztratil zájem a Fulton tedy začal konstruovat ponorku pro Brity. Těm však ve skutečnosti nešlo o ponorky (které by mohly ohrozit jejich suverénní postavení na světových mořích), ale o to, mít potenciálně nebezpečný vynález pod kontrolou. Záměrné průtahy nakonec Fultona znechutily natolik, že se vrátil do Spojených Států a věnoval se parníkům.
Nautilus byl nasazen dokonce i v námořních bitvách. Této praponorce se podařilo potopit škuner využitím vlečené prachové nálože, již tedy nazývanou Fultonem "torpedo". Odpal byl proveden pomocí elektřiny, takže je jasné, že modernost tohoto plavidla byla na svou dobu vysoká. Přesto všechno se Francouzům ponorka nijak nelíbila a proto v roce 1804 přestali Fultonovy objevy financovat. Fulton se proto s ponorkou přidal k Anglii. Podařilo se mu potopit brigu o 300 tunách výtlaku v roce 1805. Ale ani Královské námořnictvo nepochopilo význam Fultonova vynálezu. Ponorka používala kormidla pro vertikální i horizontální změny směru - používala už tehdy podobné zařízení jako na všech moderních ponorkách. Dostatek dýchatelného vzduchu obstarávaly nádrže se stlačeným vzduchem - ponorka vydržela až 6 hodin pod vodou (tedy pokud námořníci šetřili s dechem a nebyla přítomna celá posádka).
Pod vodou byl Nautilus poháněn čtyřlistým šroubem otáčeným ručně posádkou. Nad vodou byla ponorka poháněna vesly a jednoduchou plachtou. Verne tedy ponorku nevymyslel, jak si většina lidí myslí. Jeho knížka Dvacet tisíc mil pod mořem (Vingt mille lieues sous les mer) vyšla až v roce 1870, tedy celých 70 let později! Nicméně musí se mu uznat to, že teprve po jeho díle možná někteří lidé začali přemýšlet, zda by Fultonův vynález přece jen neměl nějaké praktické využití. Verne tedy se nestává autorem nápadu, ale pouze jeho popularizátorem. Ale nevadí, i přesto je jeho knížka parádní dobrodružství. A Fultonovo patří jeho prvenství, i když častokrát opomíjené.
rok 1851
V polovině 19. století sice již myšlenka ponorky nebyla úplně nová, vlivné kruhy všech námořních mocností ji však stále odmítaly. Jedním z nemnoha, kdo se odvážili jít hlavou proti zdi a podmořskou loď nejen nakreslit, ale také postavit a vyzkoušet byl německý samouk Wilhelm Bauer.
Wilhelm Sebastian Valentin Bauer se narodil 23. prosince 1822 v Dollingenu. Vyučil se soustružníkem dřeva, později však vstoupil do bavorské armády. Tak se roku 1850 ocitl ve válce Šlesvicka-Holštýnska proti Dánsku, které si činilo nároky na území tohoto německého státečku. Dánové zablokovali přístav Kiel - a Bauer svým velitelům navrhl řešení svízelné situace. Měla jím být ponorka, která dánské lodě vyhodí do povětří.
Bauerův plán zpočátku příliš nadšení nevzbudil. Blokáda však byla stále tíživější, a tak vynálezce nakonec dostal 130 stříbrných tolarů a příkaz postavit plně funkční model dlouhý 75 centimetrů. Na základě úspěšného splnění tohoto úkolu pak došlo ke stavbě skutečné ponorky.
V literatuře je tato ponorka nejčastěji pojmenována jako Železný tuleň, nebo Brandtaucher (Zápalný potápěč). Bauerovy dochované plány však nesou pouze označení "submarinní člun" nebo "podmořská loď". Ponorka měla vysoký ze stran zploštělý trup z železných plátů a trochu se podobala lokomotivě. Velitel stál na přídi v malé prosklené věži, síla dvou námořníků nahrazovala motor i pohon čerpadel pro ponoření a vynoření. Vlastním cílem útoku bylo připevnit elektricky odpalované nálože na trupy nepřátelských lodí. Proto měla věž po stranách dvě gumové rukavice, které veliteli umožňovaly manipulaci s minami.
Stavba Železného tuleně probíhala ve znamení zmatků a nedostatku peněz. Úspory vedly mimo jiné i k náhradě drahých nádrží pro zátěžovou vodu jejím prostým napouštěním do prostoru pod podlahu. Později se ukázalo, že jsou věci, na kterých se šetřit nemá - a toto byla jedna z nich.
Na svou první a zároveň poslední plavbu vyplul Brandtaucher 1. února 1851. Dánské lodě se pro jistotu rozprchly okamžitě po spatření podivného objektu. První ponor dopadl dobře: plavidlo dosáhlo hloubky 5 metrů a bez problémů se vrátilo na hladinu. Při druhém ponoru Bauer úspěšně manévroval pod hladinou. Při třetím ponoření člun náhle ztratil podélnou stabilitu a klesl na dno do patnáctimetrové hloubky. Ukázalo se, že voda volně se pohybující pod podlážkou posunula těžiště člunu víc, než stačilo vyrovnávat posuvné závaží. Kvůli zvětšenému náklonu se pak posunula i železná zátěž volně naházená na dně.
Všechny pokusy o vynoření ztroskotaly. Trup se začal bortit a dovnitř pronikala voda. Oba námořníci zpočátku propadli panice, přesto se Bauerovi nakonec podařilo je přesvědčit, že musí počkat, až se tlak uvnitř a venku vyrovná a pak opustit loď. Právě ve chvíli, kdy zástupy zvědavců na břehu tiše naslouchaly smutečnímu proslovu na počest utopených hrdinů, se z vody v přístavu vyvalilo několik velkých bublin a v nich posádka Železného tuleně. Poprvé v historii se podařil únik ze ztroskotané ponorky.
Válka skončila porážkou Němců a o Bauera přestal být zájem. Neúspěšně nabízel svůj vynález v Rakousku a Francii, zatímco v Anglii jej okradli o jeho nápady. Zakotvil teprve v Rusku, kde se mu podařilo zdánlivě nemožné: v nepřehledné spleti protekcí, korupce a vzájemně bojujících klik, v zemi bez významnějšího
průmyslu nejen prosadil stavbu, ale také úspěšně dokončil mnohem větší ponorku, než byl Brandtaucher.
rok 1855 - Brandtauche
Nová loď se té kielské v mnohém podobala: měla charakteristickou věž na přídi a lidský pohon. Nové bylo kyslíkové zařízení pro regeneraci ovzduší a dva šrouby příčně umístěné v kýlu pro lepší manévrování. Ponorka byla 17 metrů dlouhá a 4 metry vysoká a 3,5 metru široká, vřetenovitého tvaru a byla zhotovena ze železných desek o dostatečné síle, aby unesly tlak vody do hloubky 50 metrů. Pohyb ponorky byl zajišťován vrtulí, která byla umístěna na přídi. Pohonnou jednotkou pak byla lidská síla, kdy lidé roztáčeli vrtuli šlapáním.Dostup byl 50 metrů, doba ponoření 9 hodin.
Ponorka byla dokončena 31. října 1855. Mezi mnoha potížemi provázejícími spuštění byla i neochota popů vysvětit plavidlo, kterému se mezitím začalo říkat Mořský ďábel. Oficiální zkušební plavby začaly až 27. května následujícího roku, ve skutečnosti však provedl Bauer jeden tajný ponor již dříve.
Během testů Mořského ďábla uskutečnil Bauer 133 úspěšných podmořských plaveb. Prověřoval při nich vlastnosti lodě, měřil spotřebu kyslíku posádkou, pozoroval život pod vodou, pokoušel se fotografovat. Na počest korunovace cara Alexandra II vzal na jeden ponor i čtyři hudebníky. Koncert provedený na dně prý bylo dobře slyšet i na lodích plovoucích na hladině do okruju 150 metrů.
Mezitím se však nad ponorkou začaly stahovat mraky. Bauer musel čelit udání, že pod vodou nechal hrát Košutův revoluční pochod. Cítil, že za intrikami stojí skupina vlivných důstojníků, jejímž nástrojem je nejspíš jeho zástupce, poručík Fedorovič. Marně však naléhal na jeho odvolání.
Při sté třicáté čtvrté plavbě měla ponorka před zraky komise složené z vysokých důstojníků vyhodit do povětří vyřazenou plachetnici. Ve chvíli, kdy u kormidla stál Fedorovič, však narazila na dno a uvízla ve vodních řasách. Po vypuštění vodní zátěže se příď zvedla nad hladinu a Bauer tudy nechal vystoupit posádku. Otevřeným průlezem se však dovnitř nahrnula voda a Mořský ďábel klesl na dno.
Bauer ještě navrhl novou loď, tentokrát již s motorem, ale brzy na to Rusko opustil. Roku 1859 vydal v Německu první odbornou knihu o ponorkách, v roce 1861 vedl úspěšné práce při vyzvedávání potopeného parníku na Bodamském jezeře. Dělal pokusy se střelbou pod vodou, zabýval se dokonce konstrukcí letadla. Většinu času však bojoval o holou existenci a nakonec skončil upoutaný na lůžko s tuberkulózou kostí. Když mu přinesli právě vydaný Vernův román 20 000 mil pod mořem, řekl prý zklamaný vynálezce: "Lidé čtou knihy, zatímco u mne by mohli číst ve skutečnosti". Zemřel 18. června 1872.
V roce 1887 narazili potápěči při čištění dna Kielského zálivu na vrak Brandtauchera. Loď byla vyzdvižena, restaurována a vystavena. Během druhé světové války se některému spojeneckému pilotovi povedl unikátní zásah: uprostřed velkoměsta trefil bombou ponorku - a ještě ke všemu již jednou potopenou. Brandtacher pak prodělal další rekonstrukci a je ke spatření v námořním museu v Kielu, kam byl roku 2002 převezen z někdejšího Armee Museum v Drážďanech.
rok 1862 - USS Alligator
Právě probíhající občanská válka ve Spojených Státech Amerických přispěla řadou technických vynálezů k pokroku v oboru válčení. Mimo jiné i sestrojením první z řady ponorek USS Alligator. Tato ponorka navíc byla oproti ponorce „Tuertle“ Američana Davida Bushnella zařazena k námořnictvu. Na podzim roku 1861 se námořní vedení dotázalo firmy Neafie a Levy, jestli by bylo schopno sestrojit podmořský člun, který navrhl francouzský inženýr Brutus DeVilleroi. Odpovědí byla ponorka Alligator, která byla spuštěna na vodu 1. května 1862 a dokončena 13. června 1862. Jednalo se o ponorku s výtlakem 275 t (plný výtlak pod vodou 350 tun), délka 14 metrů. Pohon lodi byl zajišťován ručně a osádka čítala 12 lidí (1 velitel, 1 kormidelník, 1-2 řidiči, 8 mužů zajišťujících pohon). Rychlost ponořené ponorky se pohybovala mezi 2 až 4 uzly. Hloubka ponoru byla jen pár metrů, většinou kolem 2 až 3 m. První americká ponorka zařazena do služby se potopila v bouři za nevyjasněných okolností 2.dubna 1863, při bojové misi v Port Royal, Jižní Karolína.
rok 1863 - Plongeur
Až doposud byly všechny podmořské čluny poháněné lidskou silou. Prvním opravdu moderním podmořským člunem vybaveným motorem byla ponorka francouzského ing. Bruna a admirála Bourgeoise jménem „Plongeur“, která byla poháněna stlačeným vzduchem. První plavba byla uskutečněna 16. dubna 1863. Ovšem pokus nebyl příliš úspěšný, protože motor nedával dostatečný výkon a plavidlo mělo navíc malou stabilitu.
Ponorka používala motor se stlačeným vzduchem poháněný skladovaným stlačeným vzduchem pohánějícím vratný motor. Vzduch byl obsažen v 23 nádržích, při tlaku 12,5 baru (1,25 MPa) které zaujaly obrovské množství prostoru (153 m³/5403ft³) a požadovaly, aby byla ponorka bezprecedentní velikosti. Motor měl výkon 60 kW (80 k) a mohl pohánět ponorku na 5 km (9 km) rychlostí 4 kn (7,2 km/h).
Stlačený vzduch byl také použit k vyprázdnění zátěžových nádrží, které měly objem 53 m³ (1872 ft³). Ponorka byla vyzbrojena beranem pro vyrážení otvorů v trupech nepřátelských lodí a elektricky odpalovaná torpéda, která byla upevněna na konci tyče. Později admirál Bourgois, který byl po roce 1871 předsedou Komise pro ponorné obrany, se postavil proti používání torpéd jako hlavní zbraně v obchodním boji.
Ponorka byla pověřena poručíkem de Vaisseaua Marie-Joseph-Camille Doré, rodáka z La Rochelle. 6. října 1863, Plongeur pro dělal své první zkoušky tím, že se plavil po řece Charente k přístavu Cabane Car.
Problémy stability kvůli své délce omezily ponory do maximální hloubky 10 m (33 ft). Přední část ponorky by se dříve zabořila do dna, než by se ponorka posunula dopředu. Byly instalována čerpadla, která kompenzovala náklon, ale ukázala se příliš pomalá. Instalace podélných kormidel by zlepšila stabilitu, jak později prokázaly ponorky Gymnote a Gustave Zédé .
Ponorka francouzského inženýra G. Zédé Gymnote byla malou ponorkou o 30 tunách, 17,3 m dlouhou a šířkou 1,8 m. Člun byl hnán jediným elektrickým motorem o výkonu 60 koní, což stačilo na rychlost 8 uzlů pod hladinou. Dosah byl 35 námořních mil na plnou rychlost a 100 mil na poloviční rychlost, potom musel přistát a dobít baterie. Ponor se dělal napouštěním vodní zátěže do nádrží a hloubkovými kormidly. Zédé roku 1891 zemřel a v jeho práci pokračoval Romazzotti.
Romazzotti sestrojil roku 1892 ponorku Gustave Zédé 2 o výtlaku 270 tun, délce 43 m a elektrickým motorem o 720 koních. Roku 1895 sestrojil menší ponorku Morse o výtlaku 148 tun a elektrickým motorem 350 koní. Všechny tyto ponorky měly jen elektrický motor a ponorka musela vždy přistát na dobití baterií. Bylo použito bezpečnostní přítěže na odpoutatelném kýlu na dně lodice. Tyto lodice byly vyzbrojeny už velmi účinným Witeheadovým torpédem. Torpédomet byl umístěn napřídi a Morse byl už opatřen 6 m periskopem. Torpédo bylo vypouštěno stlačeným vzduchem z velkých nádrží, které byly používány i na obnovu vzduchu pod vodou. K ponoru stačilo vpustit jen nepatrné množství vody, aby se ponořila.
rok 1864 - CCS Hunley
V roku 1864 vrcholí Americká občanská válka mezi státy Unie a Konfederace. Lodě Unie blokují od počátku války přístavy Konfederace, jejíž hospodářství tím silně trpí. Od tohoto data začínají ponorky čím dál tím více promlouvat do průběhu válčení. CCS Hunley však nebyla první ponorkou Konfederace, tou se stala Ponorka Pionyr, která se testovala na jezeře Pontchartrain, ale v boji nebyla nikdy použita.
Hunley provedla svůj první a zároveň i poslední útok na nepřátelský cíl v noci 17. února 1864. Cílem se stala USS Housatonic, párou poháněná dvanáctidělová šalupa o výtlaku 1260 tun kotvící u vjezdu do charlestonského přístavu asi 8 km od pobřeží. Jih v zoufalé snaze prolomit námořní blokádu města sáhl k použití tohoto plavidla přes jeho neblahou pověst vraha posádek. Do akce se přihlásilo sedm dobrovolníků pod velením ostříleného veterána poručíka George E. Dixona. Jedinou zbraní ponorky bylo bidlo, na jehož konci byla umístěna nálož s ostrým bodcem, který měl zajistit, že toto improvizované torpédo pronikne obšívkou trupu. Nálož byla odpálena v okamžiku, kdy ponorka couvla a poslala Housatonic ke dnu během pěti minut spolu s pěti členy posádky.
Po úspěšně provedeném útoku se však ponorce z neznámých důvodů nepodařilo vrátit zpět na základnu. Jedna z teorií se zabývala možností, že Hunley při návratu omylem narazila do USS Canandaigua, která plula zachránit posádku Housatonicu. Další a také daleko pravděpodobnější možností je, že torpédo nebylo odpáleno v původně zamýšlené bezpečné vzdálenosti 46 m, ale daleko blíž. Při zkoumání vraku ponorky byl nalezen vstřel v její pozorovatelské věži, který byl způsoben střelou Minié ráže 0,58, vystřelenou z Housatonicu. Aby kulka mohla způsobit takové poškození, musela být Hunley ve vzdálenosti menší než 20m. Když torpédo explodovalo, posádka ponorky následkem výbuchu pravděpodobně upadla do bezvědomí, ze kterého se již nikdo z jejích členů neprobudil - všichni zemřeli zadušením. Přesto, že svou průkopnickou misi zaplatili vlastními životy, stali se muži z CSS H. L. Hunley první posádkou ponorky, která potopila nepřátelskou loď. Mimo to, že byla tato ponorka prvním podmořským člunem, který potopil nepřátelské plavidlo, nesla také jiný daleko smutnější primát. Hunley provedla celkem tři ponory a v těchto akcích se třikrát – bohužel doslova – potopila. Při ponorech zahynulo celkem 21 mužů (při druhém ponoru se povedlo zachránit třem mužům, ale mezi utonulými byl i její vynálezce). Po prvních dvou neúspěšných (nebo úspěšných až příliš) ponorech byla pokaždé vyzvednuta. Po třetím ponoru a akci v Charlestonu se potopila a místo kde spočinula na mořském dně, nebylo známo. Její vrak byl objeven v roce 1970, ale vyzvednuta byla včetně pozůstatků posádky až dne 8. srpna 2000 z vod Atlantského oceánu něco málo přes 3,5 námořní míle (6,5 km) od Sullivanova ostrova u vjezdu do charlestonského přístavu.
Mimo poručíka Dixona bylo na palubě ponorky sedm dalších mužů: Frank Collins, Joseph F. Ridgaway, James A. Wicks, Arnold Becker, desátník C.F. Carlsen, C. Lumpkin a Augustus Miller. Dne 17. dubna 2004 byly tělesné ostatky posádky uloženy k poslednímu odpočinku na Magnolia Cemetery v Charlestonu v Jižní Karolíně. Slavnostního pohřbu se zúčastnily desítky tisíc lidí, včetně 6000 vojáků a 4000 civilistů v dobovém oblečení. Čestná stráž nastoupila v barvách všech pěti bojových složek ozbrojených sil USA a všichni padlí byli pohřbeni s plnými Konfederačními poctami, tedy s druhou Konfederační národní vlajkou známou jako „Stainless Banner“. Všech osm mužů za svou závěrečnou misi posmrtně obdrželo Confederate Medal of Honor (Konfederační Medaili Cti). Ponorka CSS H.L.Hunley je dnes k vidění v Charlestonském muzeu v Jižní Karolíně.
První ponorku poháněnou motorem nezávislým na vzduchu sestrojil španělský inženýr Narcís Monturiol v roce 1864. Jeho geniální princip chemického pohonu překonala až nukleární ponorka o 86 let později. Jmenovala se Ictineo II, měla výtlak 46 tun měřila 46 metrů a postavená byla z olivového dřeva.
Monturiol pro svou ponorku použil geniální způsob pohonu. V uzavřeném prostoru pod vodní hladinou samozřejmě nebylo možné použít spalovací pohon, Španěl proto vyvinul pohon chemický. Smícháním zinku, oxidu manganičitého a chlorečnanu draselného získal dostatečně horkou chemickou sloučeninu k rozpohybování podvodního parního stroje. Sloučenina také během reakce vylučovala kyslík pro posádku. Převratný Monturiolův vynález našel následovníky až o dvě světové války později, kdy v roce 1940 se stejným způsobem pohonu experimentovalo námořnictvo nacistického Německa. Problém podvodního motoru bez přívodu kyslíku nakonec vyřešil až příchod nukleárních ponorek v roce 1951, tedy 86 let po Monturiolovi. Samotná stavba ponorky byla poměrně komplikovaná, španělské námořnictvo, které Monturiolovi slíbilo podporu, z celého projektu vycouvalo a finance si tak inženýr sháněl, jak se dalo, například pomocí veřejných sbírek. V časech americké občanské války finančně vyčerpaný Monturiol nabídl ponorku Američanům, kteří v té době také experimentovali se stavbou podvodního plavidla, než ale dostal.odpověď, občanská válka skončila. První zkušební ponor proběhl 20. května 1865, kdy se Ictineo II ponořila přibližně 30 metrů pod hladinu a během následujících tří let absolvovala dalších 20 ponorů. Ani to ale na úspěch nestačilo. Stále se zhoršující finanční situace nakonec vedla k tomu, že v roce 1867 Ictineo II zabavili věřitelé a ponorka skončila ve šrotu. Monturiol zemřel zapomenutý a bez peněz 6. září 1885 ve věku 65 let.
rok 1881
V tomto roce byla zahájena první sériová výroba ponorek na světě a sice ponorka polského vynálezce Stefana Drzewieckeho ve službách carského Ruska. Celkem bylo postaveno 50 ponorek, které ale byly ještě na ruční pohon (lidskou silou). O pár let později v roce 1884 postavil prototyp ponorky na elektrický pohon. Tato série o počtu 52 lodí byla postavena na 3 návrhy polského inženýra Štefana Drzewieckého. Prototypový člun byl konstruován s dvojitým trupem (v horní části se nacházel operátor, spodní - balastová nádrž) - a vybudován jako jedno z ruských opatření proti turecké flotile během rusko-turecké války 1877-78. Byl opatřen dvěma dynamitovými minami, které se upevňovaly na trup nepřátelské lodi pomocí gumové přísavky ručně posádkou, která byla vybavena vodotěsnými gumovými rukávy. Po úspěšných zkouškách ale Námořní úřad odmítl po ukončení nepřátelství s Tureckem financovat další experimenty. Myšlenka byla však schválena Armádním úřadem, který objednal lodi typu II. Po sérii úspěšných zkoušek a prezentací byla zadána objednávka pro 50 lodí (typ III) s některými změnami.Železný trup oválného tvaru byl opatřen malým můstkem. Celá série byla postavena ve velkém utajení a lodě měly být používány v obraně pobřežních pevností; 16 lodí bylo přiděleno ke Kronstadtu, 32 bylo rozděleno mezi Sevastopol a Oděsu a 2 byly použity pro další zkoušky. Dále byly dvě ponorky typu III používány v roce 1884 na experimenty s elektrickým pohonem. Jedna byla vybavena motorem o výkonu 1 hp, což jí umožnilo vyvinout rychlost 3 uzly, zatímco druhý byl vybaven elektromotorem o výkonu 1,8 PS a jedním šroubem, který dosáhl rychlosti 4 kt...kapacita baterie dostačovala na10 hodin plavby. Keta byla jednou z ponorek typu typu Drzewiecki typu III. V září 1905 byla převezena po železnici do Vladivostoku, ale nikdy nebyla uvedena do námořní služby.. Byla využívána na přepravu proviantu.
Když byl v roce 1886 pověřen obranou pobřežních zařízení Námořní úřad, všechny ponorky Drzewiecki byly vyřazeny a Keta byla umístěna v ústí řeky Amur a dokonce měla možnost napadnout japonského torpédoborce při přiblížení se k pobřeží..Byla řazena ze služby 19. června 1908.
1883 - Nordenfelta
Švédský inženýr Nordenfelt známý taky svým rychlopalným dělem sestrojil roku 1883 ponorku. Jako jediný pohonný prostředek byla pára. Páru dodával parní kotel na zesílený tlak. Pára byla přehřáta na 10,5 Atm a shromažďovala se ve dvou velkých tlakových nádržích. Když se tato ponorka potápěla, zastavilo se topení pod kotlem a tato přehřátá pára poháněla parní stroj na hladině i pod hladinou. Pára potom unikala do vody dvěma výfuky. Tento stroj o 100 koních dodával lodici o výtlaku 60 tun na hladině rychlost 9 uzlů. Tento stroj se mohl ponořit i do hloubky 15 m. Aby se neponořil do větší hloubky, tak měl po stranách dvě vertikální vrtule hnané parním strojem o výkonu 6 koní napájené z tlakových nádrží. Tyto vrtule byly ovládány hydrostatickým ventilem, který udržoval lodici v potřebné hloubce. Jako zbraň měla Whiteheadovo torpédo. Nordenfeld použil ke stabilizaci ponorky úplně stejný princip jako u tohoto torpéda. Stabilizace byla provedena kyvadlem. Když se kyvadlo vychýlilo ze svislé polohy, tak automaticky působilo na hloubková kormidla.
Zrození moderní ponorky
Roku 1896 francouzské ministerstvo námořnictva vypsalo soutěž na plavidlo, které by při výtlaku maximálně 200 tun mělo na hladině rychlost alespoň 12 uzlů (22 km/h) a pod hladinou 8 uzlů (15 km/h). Především ale muselo mít akční radius nejméně 160 kilometrů.
Soutěže se účastnilo 29 návrhů, vítězem se stal ing. Maxime Labeuf, jehož ponorka Narval specifikace ministerstva ještě v mnohém překonala: na hladině mohla uplout 400 kilometrů při rychlosti 11 uzlů (nebo 800 km při rychlosti 7,5 uzlů), pod hladinou mohlo rychlostí 15 km/h urazit 40 kilometrů – nebo dokonce 115 kilometrů při rychlosti 9 km/h.
Labeuf těchto na svou dobu fantastických parametrů dosáhl toho, že místo ponorky vymyslel ponořující se loď – plavidlo určené k tomu, aby převážnou část operační doby trávilo na povrchu a potápělo se pouze v případě útoku (nebo útěku). K pohonu na hladině mu posloužil parní stroj, v němž se topilo olejem. Hřídel lodního šroubu současně otáčela i dynamem, které nabíjelo baterie.
ZÁKLADNÍ ÚDAJE O NĚKTERÝCH HISTORICKÝCH PONORKÁCH
Turtle
konstruktér: David Bushnell
země stavby: USA, rok spuštění na vodu: 1776, délka: 6,5 m, výška: 2 m, šířka: 1 m, pohon: ruční – 1 muž,
výzbroj: mina
– – –
Nautilus
konstruktér: Robert Fulton, země stavby: Francie, rok spuštění na vodu: 1801, délka: 6,5 m, max. průměr trupu: 1,7 m, pohon: ruční, výzbroj: mina, max. hloubka ponoru: cca 7 m, výdrž pod vodou: 3 h
– – –
Brandtaucher
konstruktér: Wilhelm Bauer, země stavby: Schleswick-Holstein (dnešní Německo), rok spuštění na vodu: 1850, délka: 8,07 m, šířka: 2 m, výška: 3,5 m, výtlak: 30,5 t, pohon: ruční – 2 muži, výzbroj: mina
– – –
Seeteufel (Mořský ďábel)
konstruktér: Wilhelm Bauer, země stavby: Rusko, rok spuštění na vodu: 1855, délka: 16 m, pohon: ruční – 9 mužů, výzbroj: miny, max. hloubka ponoru: 47 m
– – –
El Ictineo
konstruktér: Narcis Monturiol, země stavby: Španělsko, spuštění na vodu: 1864 (přestavba 1867)
délka: 17 m, výtlak: 65 t, pohon: parní stroj 6HP (asi 4,4 kW)
výzbroj: 0
– – –
Hunley
konstruktér: Horace Hunley a spol., země stavby: jižní Konfederace (USA), spuštění na vodu: 1863
délka: 12,16 m, výška: 1,2 m, šířka: 1,06 m, pohon: ruční – 7 mužů, výzbroj: tyčové torpédo, doba pobytu pod vodou: 2 hodiny
– – –
Le Gymnote
konstruktér: Dupuy de Lome a Gustav Zédé, země stavby: Francie, rok spuštění na vodu: 1888, délka: 18,3 m
výtlak: 30 t, pohon: elektromotor 40 kW, výzbroj: 2 torpédomety
– – –
Gustav Zédé
konstruktér: Gustav Zede, Ramazzotti, země stavby: Francie, rok spuštění na vodu: 1893, délka: 48 m, výtlak: 260 t, pohon: 2 elektromotory po 265 kW, výzbroj: torpédomety
– – –
Narval
konstruktér: Maxime Labeuf, země stavby: Francie, rok spuštění na vodu: 1899, posádka: 13 mužů, výtlak na hladině: 117 t, výtlak pod hladinou: 202 t, délka: 34 m, šířka: 3,8 m, pohon: parní stroj 220 PS (164 kW) (250 PS (184 kW), elektromotor 80 PS (60 kW), rychlost: Na hladině: 10 uzlů (19 Km/h) (12 uzlů), pod vodou: 5 uzlů (9 km/h) (8 uzlů), dojezd: na hladině: 345 nám. mil (639 km), pod hladinou: 58 nám. mil (107 km), na hladině: 252 nám. mil/12 uzlů nebo 624 nám. mil/8 uzlů, pod hladinou: 25 nám. mil/8 uzlů nebo 72 nám. mil/5 uzlů
– – –
Holland VI
konstruktér: John Holland, země stavby: USA, rok spuštění na vodu: 1900, délka: 15 m, průměr trupu: 3 m, výtlak: 74 t, pohon: spalovací motor na petrolej/elektromotor, výzbroj: torpédomet.
|
|
Ponorky
Reklama
|
|