OFRII.com - Svt Ponorek OFRII.com - Akvaristika, Akvarijn ryby, Akvarijn rostliny ORFII.com - Freediving - voln potapn ORFII.com - Astrologie - horoskop, znamen, souhvzd, zvrokruhy ORFII.com - Vesmr - planety, galaxie, hvezdy ORFII.com
Menu
Reklama
AONN.cz
SIFEE.biz - Krajni Meze online, tapety, epizody, postavy
Spřátelené Weby
Gamesnici.cz - Herni web - Superhry a hry online
1HRY.cz - hry online zdarma
NIKEE HRY, superhry, 1000her, webhry, flash hry, hry online, hry zdarma
HRY2.eu - hry online, 1000her, mimoni, planeta mimonu, herna, webhry, herni, minihry
LTCMINE.cz - dul na tezbu virtualni meny Litecoin
Uloz si video Nahnoji.cz
biotechart.cz - animovane obrazky GIF z oblasti biologie, technologie a umeni
webmine.cz - Monetize your web!

Přehled hlavních typů japonských ponorek z Druhé Světové války 

Japonská ponorková flotila byla na začátku války jednou z nejlepších na světě. Její flotila čítala tehdy 64 ponorek, které samy o sobě ohromovaly svými parametry celý svět, ať už šlo o velikost, v níž se těmto ponorkám blížil jen francouzský Surcouf, o výkon a spolehlivost, o jejich schopnost praktického použití letadla nebo o jejich vynikající torpéda.
Japonsko bylo ostatně zemí, která před válkou postavila ponorku střední velikosti s rychlostí 21 uzlů  pod hladinou. Ta však byla sešrotována a na konstrukci se v podstatě zapomnělo.
Bohužel pro Japonsko byla flotila v rukou špatných lidí. Na příslušníky ponorkové posádky se, i přes jejich odvahu a velice těžký život (i na poměry ponorek ostatních států), hledělo s despektem a ponorka jako taková se považovala za nástroj zbabělců. Japonské konzervativní velení námořnictva plánovalo strategii podle Rusko-Japonské války z roku 1905, tedy spoléhalo na rozhodující střet, před kterým ponorky najdou nepřítele a jeho flotilu oslabí. To byl podle velení jediný způsob, jak může zákeřná zbraň jako ponorka obhájit svou existenci.
Tato nesmyslná strategie však obrátila všechny výhody japonských ponorek, tedy velikost a zní vyplývající výhody jako dosah a  vlastní letadlo na palubě proti nim. Náhle z jejich velikosti plynula jen snadná detekce a velká šance potopení velké a neobratné ponorky silnou eskortou bojového svazu. Nevhodná strategie způsobila to, že na konci války z původních člunů zbylo jen pár lodí.
Jiná situace by nastala, kdyby ponorky napadaly zásobovací cesty, které by v Pacifiku nebylo lehké kvůli jejich délce bránit. Japonské velení však tuto taktiku považovalo za zbabělost a chování nehodné válečníků.
Opovrhované ponorky, bojující na straně Spojenců, však v nemalé míře pomohly konečnému výsledku války.
I přes všechnu válečnou nepřízeň se však Japoncům podařilo potopit 184 obchodních lodí o 907 000 BRT,
potopit letadlové lodě USS Yorktown a USS Wasp, eskortní letadlovou loď USS Liscome Bay, těžký křižník USS Indianapolis, lehký křižník USS Juneau, poškodit bitevní loď USS North Carolina, letadlovou loď USS Saratoga, eskortní letadlovou loď USS Santee, těžký křižník USS Chester, lehký křižník USS Reno.
Japonské ponorky však pomohly i jinak, například ohlášením britských bitevních lodí u Indočíny, které byly následně potopeny letectvem.


Třída Kaidai


J-71


SS - I-176 Kaidai VII

Délka maximální 97,7m
Šířka      7,8m
Ponor standard 4.8m
Výtlak vynořená 1 720 t
Výtlak ponořená 2 300 t
Maximální ponor 60m 
Výzbroj 6 × TT 533mm (4p,2z), 14 torpéd, 1 × 127mm, 1 × 25mm
Pohon 2 × diesel 6 000 Hp, 2 × electro 1 800 Hp, 2 hřídele
Dosah 10 800Nm/10 knt
Rychlost vynořená 20 knt
Rychlost ponořená 8,5 knt
Posádka max. 60
Postavené ponorky 35

Třída Kaidai patřila mezi jedny z prvních japonských oceánských ponorek, jejichž konstrukce se odvíjela od německých ponorkových křižníků z První Světové války. Právě tyto ponorky tvořily před válkou základ ponorkové flotily, zejména na japonské poměry početná podtřída Kaidai (KD) 3. Sama KD 3 byla sice na počátku Druhé Světové války zastaralá a v polovině roku 1942 byla přesunuta k výcviku posádek, přesto však jejích 9 ponorek potopilo 23 plavidel, zejména nizozemských nákladních lodí ve vodách okolo holandské Východní Indie. Zároveň byly ztraceny jen 2 ponorky, jednu potopil HMS Jupiter a druhášla ke dnu při nehodě ještě před válkou.
Další rozšíření série Kaidai představovala celkově o něco menší KD 4, která se od předchozích plavidel lišila i redukovaným počtem torpédometů na přídi. Celkem 2 tyto ponorky (3. se potopila před válkou) potopily 11 lodí a další poškodily, to vše za cenu ztráty jedné z nich vinou torpéda z ponorky HMS Triton.
V roce 1932 do flotily přibyly 3 ponorky třídy Kaidai 5 s novým palubním dělem ráže 100mm a silnějším trupem, umožňujícím ponor do 70 metrů. 2 ponorky, které se dožily začátku války, potopily každá po 7 plavidlech. Ponorka I-165 této třídy byla ke konci války přizpůsobena k dopravě Kaitenů, řízených torpéd, avšak na své první misi u Saipanu byla těsně před koncem války potopena. Druhá, I-166 padla za oběť ponorce HMS Telemachus.
KD 6 disponovala výkonnějšími motory a  dosahovala rychlosi až 23 uzlů, což byl ve své době rekord, který překonaly jen další japonské ponorky. 8 lodí této třídy si mimo jiné připsalo potopení 2 letadlových lodí, Yorktownu a Liscombe Bay, zároveň ale žádná nepřežila válku. I-70 se také stala první válečnou lodí (nepočítaje miniponorky), která byla potopena, konkrétně hned 3 dny po útoku na Pearl Harbor letadly z USS Enterprise.
Závěrečnm rozšířením byla třída KD 7, která do služby vstoupila až po zahájení války. Novinkou byla změna výzbroje, kterou bylo jednak soustředění všech 6 torpédometů na příď  a také nové palubní dělo ráže 120mm. Z celkem 10 lodí se ale 7 potopilo do roka od spuštění a vodu a konce války se žádná nedočkala. Významnějších úspěchů dosáhla jen I-176, která potopila ponorku USS Corvina a poškodila těžký křižník USS Chester.


Třída Ko-Gata (A)

 

Délka maximální 113,6m
Šířka      9,54m
Ponor standard 5,33m
Výtlak vynořená 2 920 t
Výtlak ponořená 4 150 t
Maximální ponor 100m 
Výzbroj 6 × TT 533mm (6p), 18 torpéd, 1 × 140mm, 2 × 25mm
Pohon 2 × diesel 12 400 bhp, 2 × electro 2 400 shp, 2 hřídele
Letadla 1 hydroplán na přídi, katapult
Dosah 16 000 Nm/16 knt
Rychlost vynořená 23,5 knt
Rychlost ponořená 8 knt
Posádka max. 114
Postavené ponorky  

Třída A nebo také Ko-Gata byla nástupcem ponorek třídy Junsen s vylepšeným systém pro použití hydroplánů. Hangár se přesunul na příď a ze dvou válců se stal jeden, do kterého se letadlo vešlo bez větších obtíží, jen s nutností odmontovat křídla. Navíc nový systém usnadnil start letounu, neboť při pohybu ponorky vpřed se k rychlosti letounu při startu přičítala i její rychlost, podobně jako je tomu u startu z letadlové lodi. Třída A navíc disponovala kvalitní radiovou výbavu a měla sloužit jako velitelská loď pro koordinované akce ponorek. Novinkou byla i instalace vysoce výkonných dieselových motorů, které ponorce dávaly rychlost na hladině až 23,5 uzle, což byl během Druhé Světové války rekord.
Od prvních 3 lodí se čtvrtá, I-12, lišila instalací mnohem méně výkonných (4 700 bhp) motorů, přičemž samozřejmě dosahovala rychlosti pouhých 17,5 uzle, nicméně dosah vzrostl na 22 000 NM při stejné rychlosti. 
I-10 jako jediná z této třídy dosáhla významnějších výsledků, nicméně její skóre 18 plavidel je na japonské poměry úctyhodné. Ze 4 ponorek však byly do konce války všechny potopeny. 


Třída Ocu-Gata (B)

 

Délka maximální 108,7m
Šířka      9,3m
Ponor standard 5,1m
Výtlak vynořená 2 584 t
Výtlak ponořená 3 654 t
Maximální ponor 100m 
Výzbroj 6 × TT 533mm (6p), 17 torpéd, 1 × 140mm, 2 × 25mm
Pohon 2 × diesel 12 400 bhp, 2 × electro 2 000 shp, 2 hřídele
Letadla 1 hydroplán na přídi, katapult
Dosah 14 000 Nm/16 knt
Rychlost vynořená 23,5 knt
Rychlost ponořená 8 knt
Posádka max. 94
Postavené ponorky 29

Celkem 29 postavených ponorek třídy B neboli Ocu-Gata z ní činí nejrozšířenější třídu japonských ponorek. Konstrukcí se tyto ponorky velice podobaly většímu typu A. Jako nejvýznamnější třídě jí také patří lví podíl na počtu potopených plavidel, kterých mají na kontě celkem 56. Třída B má také na svědomí potopení letadlové lodi USS Wasp a křižníku USS Juneau. Také se jim podařilo podruhé poškodit již jednou ponorkou napadenou letadlovou loď USS Saratoga a poškozena byla i bitevní loď USS North Carolina. I-58 také potopila poslední velkou válečnou loď během Druhé Světové války, konkrétně křižník Indianapolis.
Mezi zajímvavosti patří i to, že ponorky této třídy a jejich letouny provedly jediné bombardování americké půdy během Druhé Světové války.  Nejprve ostřelovaly kallifornské pobřeží z děl a jednou byl vyslán průzkumný hydroplán s nákladem zápalných pum nad oregonské lesy, kde měl založit masivní požáry, avšak akce selhala a požáry byl rychle uhašen. Ke konci války bylo odstraněno palubní dělo a prostor byl využit k přepravě Kaitenů. Od nejpočetnější první skupiny se 6 lodí lišilo instalací méně výkonných motorů, ale s podobnými výkony, a poslední 3 dostaly motory o sotva třetinovém výkonu, nicméně měly o polovinu vyšší dosah. Z původních 29 lodí válku přežily jen 2.


Třída Hei-Gata (C)

Délka maximální 109,3m
Šířka      9,1m
Ponor standard 5,35m
Výtlak vynořená 2 554 t
Výtlak ponořená 3 561 t
Maximální ponor 100m 
Výzbroj 8 × TT 533mm (8p), 20 torpéd, 1 × 140mm, 2 × 25mm, 2 × diesel 12 400 bhp
Pohon 2 × electro 2 000 shp, 2 hřídele
Dosah 14 000 Nm/ 6 knt
Rychlost vynořená 23,5 knt
Rychlost ponořená 8 knt
Posádka max. 101
Postavené ponorky 11

Třída C konstrukcí navázala na starší lodě třídy KD. Na rozdíl od ostatních ponorek své generace, tedy tříd A a B, nenesly na palubě letadlo, místo něj mělo prvních 5 lodí (C1) na zádi úchyty pro nesení miniponorek třídy Ko-Hyoteki. Nesly silnou výzbroj osmi torpédometů, soustředěných v přídi ve dvou torpédových odděleních, umístěných nad sebou.
Třída C se do dějin zapsala právě díky útokům miniponorek. 5 miniponorek se podílelo i na útoku proti Pearl Harboru, ničeho však nedosáhly a žádná se nevrátila, ovšem japonská propaganda ohlásila potopení bitevní lodi Arizona právě díky miniponorkám. Na I-24, která se na útoku podílela, sloužil jako důstojník zodpovědný za miniponorky Močicura Hašimoto, pozdější velitel pravděpodobně nejslavnější japonské ponorky I-58, zodpovědné za potopení křižník Indianapolis.
Jediným významnějším úspěchem těchto miniponorek byl útok na madagaskarský přístav Diego Suarez, který v té době okupovali Britové. Letecký průzkum, provedený velitelskou lodí svazu, I-10, odhalil přítomnost bitevní lodi, kterou následně jedna ze dvou miniponorek torpédovala a poškodila. Ona loď, HMS Ramillies, byla na několik měsíců vyřazena z boje. Za oběť druhému torpédu miniponorky padli i britský tanker. Jako v naprosté většině případů se žádná miniponorka nevrátila.
Ke konci války byly miniponorky Ko-Hyoteki nahrazeny řízenými torpédy Kaiten nebo jedenáctimetrovým člunem Daihatsu, určenému k zásobování posádek ostrovů, odříznutých americkým postupem.
Skupina 3 lodí třídy C2 byla prakticky identická, jen postrádala vybavení pro přepravu miniponorek. Další tři lodě skupiny C3 dostaly méně výkonné motory, přišly o dva torpédomety a dostaly druhé palubní dělo K této třídě náležela i I-52, která byla v polovině roku potopena letadly z USS Bogue za použití naváděného torpéda Mk24 FIDO. Na její palubě se nacházelo - a stále nachází - několik tun zlatých cihel, které přepravovala do Německa jako kompenzaci za německou technickou pomoc. Z jedenácti  ponorek válku přežily dvě.


Třída Kai-Ko-Taka (AM)

Délka maximální 113,6m
Šířka      11,7m
Ponor standard 5,9m
Výtlak vynořená 3 603 t
Výtlak ponořená 4 762 t
Maximální ponor 100m 
Výzbroj 6 × TT 533mm (6p), 12 torpéd, 1 × 140mm, 7 × 25mm
Pohon 2 × diesel 4 400 bhp, 2 × electro 600 shp, 2 hřídele
Letadla 2 hydroplány na přídi, katapult
Dosah 21 000 Nm/16 knt
Rychlost vynořená 16,75 knt
Rychlost ponořená 5,5 uzlů
Posádka max. 118
Postavené ponorky 2

4 původní ponorky byly stavěny jako klasická třída A, ale v průběhu stavby byly upraveny taky, aby mohly nést 2 letouny. Stavby 2 ponorek byla zastavena a dokončeny byly jen I-13 a I-14. Ponorky patřily mezi největší ve své době, ale vzhledem k celkovému stavu japonského průmyslu ke konci války byly vybaveny slabými motory, které jen zvýraznily jejich malou pohyblivost jako hlavní nedostatek. Během jejich krátké služby bya I-13 potopena, druhá ponorka válku přežila.
Třída Sen-Toku
 
Délka maximální 122m
Šířka      12m
Ponor standard 7,02m
Výtlak vynořená 5 223 t
Výtlak ponořená 6 560 t
Maximální ponor 100m
Výzbroj 8 × TT 533mm (8p), 20 torpéd, 1 × 140mm, 10 × 25mm
Pohon 2 × diesely 7 700bhp, 2 × electro 2 400shp, 2 hřídele
Rychlost vynořená 18,75 knt
Rychlost ponořená 6,5 uzlů
Dosah 37 500 Nm/14 knt
Letadla 3 hydroplány, katapult na přídi
Posádka max. 144
Postavené ponorky 3

Třída Sen-Toku se stala  na dlouhou dobu největší ponorkou na světě, kterou překonaly až ponorky jaderné. Ponorky nesly na palubě 3 letouny v hangáru a díly pro složení čtvrtého. V roli podmořských letadlových lodí měly mimo jiné napadnout zdviže Panamského průplavu a zablokovat ho.
Ponorky se však do výzbroje dostaly příliš pozdě, a tak je na cestě za jejich první misí zastihla japonská kapitulace. Ponorky byly krátce nato sešrotovány.


Třída Kaichu

Délka maximální 75,7m
Šířka      6,7m
Ponor standard 3,95m
Výtlak vynořená 1 115 t
Výtlak ponořená 1 447 t
Maximální ponor 80m
Výzbroj 4 × TT 533mm (4p), 8 torpéd, 1 × 80mm, 2 × 25mm
Pohon 2 × diesely 2 900bhp, 2 × electro 1 200shp, 2 hřídele
Rychlost vynořená 19 knt
Rychlost ponořená 8,2 knt
Dosah 5 000 Nm/16 knt
Posádka max. 54
Postavené ponorky 20
Ponorky typu Kaichu byly jedinými moderními - pobřežními (jestli tak lze nazývat 75 metrů dlouhou ponorku) - ponorkami v japonském námořnictvu. V pozdější fázi války byly tyto ponorky nasazovány proti válečným lodím US Navy, přičemž jim kvůli nevhodnosti tohoto úkolu byly způsobeny těžké ztráty. Z 20 lodí přežila jediná, RO-50.

Třída Kaisho

Délka maximální 60,9m
Šířka      6m
Ponor standard 3,51m
Výtlak vynořená 601 t
Výtlak ponořená 782 t
Maximální ponor 75m
Výzbroj 4 × TT 533mm (4p), 8 torpéd, 1 × 76mm
Pohon 2 × diesely 1 000bhp, 2 × electro 760shp, 2 hřídele
Rychlost vynořená 14,3 knt
Rychlost ponořená 8 knt
Dosah 3 500 Nm/12 knt
Posádka max. 38
Postavené ponorky 18

Menší varianta třídy Kaichu. Využívala se hlavně k hlídkám okolo vlastnních základen, případně jako zásobovací. Pokusy o jejich nasazení proti US Navy byly neúspěšné, všechny lodě byly během války potopeny, aniž dosáhly větších úspěchů.


Třída Tei-Gata (D)

Délka maximální 73,5m
Šířka      8,9m
Ponor standard 4,76m
Výtlak vynořená 1 779 t
Výtlak ponořená 2 215 t
Maximální ponor 75m 
Výzbroj 82 tun nákladu a 2 výsadkové bárky, 1 × 140mm, 2 × 25mm
Pohon 2 × diesel 1 850 bhp, 2 × electro 1 200 shp, 2 hřídele
Dosah 15 000 NM / 10 uzlů
Rychlost vynořená 13 uzlů
Rychlost ponořená 6,5 uzlů
Posádka max. 75 + až 110 vojáků
Postavené ponorky 13
Nákladní ponorky, určené pro zásobování obklíčených ostrovů v Tichomoří. Některé z ponorek byly později dovybaveny dvěma torpédomety pro vlastní obranu.
Vzhledem k jejich těžkým ztrátám je posléze nahradily malé zásobovací ponorky, stavěné ve velkých sériích pro armádu. Přeživší ponorky se koncem války používaly jako nosiče Kaitenů.

Třída Sen-Taka



SS-201 Sen-Taka

Délka maximální 122m
Šířka      12m
Ponor standard 7,02m
Výtlak vynořená 5 223 t
Výtlak ponořená 6 560 t
Maximální ponor 100m
Výzbroj 8 × TT 533mm (8p), 20 torpéd, 1 × 140mm, 10 × 25mm
Pohon 2 × diesely 7 700bhp, 2 × electro 2 400shp, 2 hřídele
Rychlost vynořená 6,5 knt
Rychlost ponořená 18,75 knt
Dosah 37 500 Nm/14 knt
Posádka max. 44
Postavené ponorky 3

Stejně jako Sen-Toku ani tato třída nebyla nasazena do boje, nicméně drží primát v rychlosti pod hladinou, neboť pod hladinou dosahovala rychlosti 19 uzlů, tedy víc než slavná německá ponorka typu XXI. Na japonské poměry šlo o malou ponoru se slabší výzbrojí, kteráměla být nasazena při obraně domácích vod. 25mm kanony na palubách se při plavbě pod hladinou zatahovaly do vodotěsných pouzder.
Předchůdcem této ponorky byla ponorka "71", experimentální ponorka s rychlostí 21 uzlů pod hladinou, kterou však Japonci těsně před válkou nechali sešrotovat.


V roce 1942 se vyvíjely velké ponorky třídy I-400 s výtlakem 4 500 tun, cestovním dosahem 77 000 km a s vodotěsným hangárem pro dva letouny. Nakonec vzniklo jen 5 kusů s hangáry pro tři letouny. Jejich vývoj byl zadán ještě v roce 1942 firmě Aichi specifikacemi 17-Shi a továrna značila podklady jako AM-24. 

ponorka I-400

video animace: japonská ponorka I-400

video: japonská ponorka I-400, vrak

Vznikl velmi elegantní celokovový typ s vidlicovým motorem Aichi AE1 P Atsuta 30 o 1030 kW (1400 k), dvěma odhazovatelnými plováky nosností až 850 kg pum a s kulometem vz.2 ráže 13 mm pro pozorovatele. Pro uložení na ponorce se výškovky sklopily dolů, křídla podél trupu a vrchol svislé plochy na bok. Složení zvládli čtyři muži za sedm minut.
Konstruktéři Ozaki, Ozawa a Mori pracovali rychle a prototyp mohl vzlétnout již v listopadu 1943. Sedm dalších prototypů posloužilo k výcviku osádek. Dalších 18 kusů bylo sériových, se zdokonalenými motory Atsuta 32. Vojenské značení znělo M6A1 Seiran (Horská mlha). Dva další stroje byly pozemní M6A1-K Nanzan (Jižní hora) se zatažitelným podvozkem a s demontovaným vrcholem svislé ocasní plochy určené k výcviku.



Letadla používaná na ponorkách

E14Y1 - pro ponorku I-7


E14Y1 pro I-25

 
Ponorky
© Ofrii 2012 - kontakt
NIKEE.net
ALYSS.cz
SIFEE.biz
INASS.eu
OFRII.com